Někteří možná ještě pamatujeme časy, kdy byl tento svátek oslavován velikým procesím a veškerou pompou a slávou i se střílením z hmoždířů.

Otázkou je, zda to bylo přiměřené místu eucharistie v náboženském životě, zda to nebyl spíš výraz lidské touze po okázalosti a pompě.

I dnešní eucharistické kongresy s eucharistickými průvody jsou možná víc výrazem lidské pýchy než Kristova vtělení a Kristovy přítomnosti v eucharistii. Vždyť slavení eucharistie je v první řadě připomínku Kristovy poslední večeře, při které žádná okázalost nebyla. Kristus nežil v přepychu, nýbrž v prostotě.

Přítomnost Božího Syna ve svátosti totiž vůbec není věcí slávy a holdování. Když kněz při eucharistické oběti pozvedá obětní misku a kalich a říká slova „skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí …“, tak má v rukou chléb a víno, sice proměněné v tělo a krev Kristovu, ale věci velmi prosté, určené k jídlu a k pití. A v nich je přítomna všechna Boží čest a sláva i bez zvuku zvonů a varhan, bez baldachýnu, kadidla a slavnostního průvodu. Boží čest a sláva je přítomna ve věcech velmi prostých.

Vnější okázalost je něco, co vyžadují lidé, ne Bůh. Bůh se nám dává ve vší prostotě, mimo jiné ve svátosti Těla a Krve svého Syna.