1. čtení – Sk 1,6-14

Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“

Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“

Potom se apoštolové vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty. A když přišli (zase do města), vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův (bratr). Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

Jan 17,1-11a

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

Ve čtvrtek jsme oslavili událost, o které se mluvilo v dnešním prvním čtení, totiž nanebevstoupení Páně. Je to zvláštní událost. Těžko si lze představit, co se vlastně stalo. Kam Ježíš vlastně vystoupil? Je těžké říci, že vzhůru. Když si představíme kulatou zemi, tak kde je ono nahoře? Kterým směrem?

Vysvětlení dává věta, že oblak jim ho vzal z očí. Oblak v Písmu není meteorologický jev, ale přítomnost Boží.

Ježíš tedy odešel k Bohu. Podstatou nanebevstoupení tedy není Ježíšův kosmický let, nýbrž hranice mezi údobím, kdy se zjevoval svým učedníkům, a údobím, kdy se už nezjevoval.

O svém „odchodu“ mluvil Ježíš už předtím, ve své tzv. velekněžské modlitbě v Jan 17, jejíž část jsme dnes četli. Je zakončen veršem 11a, který říká: „Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

Tato modlitba je teologicky velmi bohatý text obsahující mnoho myšlenek. U Jana je Ježíšovým rozloučením. Po ní se Kristus vydává na smrt.

Mluví mj. o oslavení, o slávě, kterou má Otec a kterou dává svému Synovi. Ale my zůstáváme uprostřed světa, my jsme ještě neodešli do plnosti Božího království.

Odcházející Kristus za nás ale v dalším textu prosí, aby nás Otec ochránil od Zlého, abychom byli posvěceni v pravdě, abychom byli všichni jedno, aby tam, kde je Syn, jsme byli i my, aby láska, kterou Otec miluje Syna, byla v nás a aby i Syn byl v nás.

To jsou slova na rozloučenou, která by se hodila na závěr evangelia podle Jana, které ovšem o Ježíšově nanebevstoupení nemluví.

Žít uprostřed světa a zároveň v Boží slávě je perspektiva našeho života, je to povznesení našeho pozemského života, za kterým stojí Ježíš Kristus. Můžeme ho prožívat, když jsme vydáni Bohu, Kristu, když jsme naplněni Duchem svatým.