Ef 4,1-6

Jako vězeň v Pánu vás tedy prosím, abyste svým životem dělali čest tomu povolání, které jste přijali. Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme byli povoláni, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech.

Tato slova svědčí o tom, že zachování jednoty, radosti a pokoje i mezi členy raných církevních obcí nebylo vůbec samozřejmé, proto autor k tomu tak naléhavě vyzývá a odkazuje na to, co je všem křesťanům společné. V tom leží důvod i zdroj jednoty.

Mnohdy klademe příliš velký důraz na to, čím se od sebe navzájem – jako jednotlivci i celá společenství – lišíme, a za vzor jednání či nositele pravdy považujeme sami sebe. Navzájem se v lásce snášet není nic snadného, proto se hovoří o trpělivosti. Tu musíme mít sami se sebou i s druhými. Postoje se nemění obratem ruky; jejich změna vyžaduje úsilí. Pokora a mírnost nejsou zbabělostí či lhostejností, únikem před zodpovědností, neznamenají ztrátu vlastního názoru, ale dovolují člověku odstup, dovolují mu pohled z větší dálky nebo výšky – a tam odtud se už věci nezdají tak velké.

V Listu Filipanům Pavel vyzývá „mějte ke všem stejný ohled, stejnou lásku, jednu duši, jednu mysl. Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností, ale raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. Ať si každý nehledí jen sebe, ale také druhých“. Stálo by za to zastavit se a připomenout si tato napomenutí dříve, než pronesu odsudek či kritiku na někoho druhého, než začnu prosazovat svoji představu. Nemusím sebe stavět na poslední místo a snažit si vsugerovat, že každý je lepší než já, ale zastavit se u osoby druhého a jeho pohledu na věc a hledat, kde je to naše společné, v čem mohu ustoupit já a v čem ten druhý. Láska je především úsilím o dobro toho druhého, o posílení jeho důstojnosti a životní perspektivy.

Lk 12,54-59

Potom se obrátil k zástupům: "Když vidíte od západu přicházet oblak, hned říkáte: ‚Blíží se liják,' a je to tak. Když fouká jižní vítr, říkáte: ‚Bude horko,' a bývá. Pokrytci! Umíte rozeznat úkazy na zemi i na nebi; jak to, že nerozeznáte, jaký je teď čas? A proč ani sami nepoznáte, co je správné? Když jdeš se svým odpůrcem k vrchnosti, snaž se s ním cestou vypořádat. Jinak tě potáhne k soudci, soudce tě vydá biřici a biřic tě vsadí do vězení. Říkám ti: Nikdy odtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř."

Mešní čtení pokračují systematicky v Ježíšových výrocích, jak jsou zachycena ve 12. kapitole Lukášova evangelia. Ježíš vytýká svým zřejmě kriticky nastaveným posluchačům, že se umějí dobře orientovat v praktických věcech, ale uniká jim to podstatné. Možná jsou jimi natolik pohlceni, že přes svou chytrost, zkušenost, znalosti, inteligenci nejsou s to rozpoznat kvalitu času, pravou podstatu věcí. Jistě vědí, jaké je datum a roční období, ale nevnímají specifičnost času, který jim je nabídnut – Ježíšovu přítomnost. A v tom na tom jsou jako ten dlužník či podvodník, který se musí dostavit k soudu – a pokud včas nezareaguje, tak to pro něj bude mít devastující následky.

Nevede se nám také trochu jako těm, k nimž se Ježíš kriticky obrací? Jsme chytří, vzdělaní, zkušení, umíme tolik věcí, že to může vyvolávat úžas, ale rozpoznáváme kvalitu a nároky času, v němž se právě nalézáme? O čem je pro mne tento tak zvláštní čas a jak ho mohu pro sebe, pro svůj vnitřní růst využít? V čem ho mohu využít i pro druhé, pro společenství, kde jsem nebo mohu být doma? V čem vidím jeho hodnotu, jeho šanci? I tento čas lze jako šanci propást, nezměnit se, zůstat zahlcen starostmi a informacemi, frustrací a obtížemi – prostě zůstat ve vězení.