1.čtení – Flp 1,1-11

Pavel a Timotej, služebníci Krista Ježíše, všem věřícím křesťanům spolu s představenými a jáhny ve Filipech. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Kdykoli na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu a vždy ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás (toto) dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše. Je to jen správné, když o vás všech takto smýšlím. Vždyť vás nosím v srdci, protože vy máte účast v milosti mi svěřené, ať už ve vězení, anebo když hájím a utvrzuji evangelium. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, (vykonaných) ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.

Pavel vyjadřuje v úvodu listu svou intenzívní duchovní účast na životě filipské obce. Je s nimi spojen jak v modlitbě, tak i v činnosti, byť ji Filipané a Pavel konají na různých místech. Pavel filipskou obec založil a byl s ní propojen mnoha osobními vazbami, i když už působil jinde. Byla to obec, k níž měl asi nejvřelejší vztahy a také ona k němu – vzájemně vnímali své potřeby a snažili se navzájem podporovat v jejich naplňování.

Záleží mu především na tom, aby Filipané duchovně i morálně rostli. Pavel dokázal odhlížet od svých osobních ambicí a veškerou svou energii věnovat hlásání evangelia a vnitřnímu růstu obcí. Křesťanská obec může růst jen tehdy, když její členové ji nosí ve svém srdci, modlí se za ni, za sebe navzájem i za toho, kdo stojí v jejím čele, a z této modlitby pak vycházejí ve své činnosti.

Lk 14,1-6

Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. A hle – nějaký vodnatelný člověk se octl před ním. Ježíš se ujal slova a položil znalcům Zákona a farizeům otázku: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Oni však mlčeli. Dotkl se ho tedy, uzdravil ho a propustil. Jim pak řekl: „Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?“ Na to mu nedovedli odpovědět.

Ježíš znovu vyvádí farizeje z konceptu. Sice ho přijímají zdánlivě pohostinně do domu, ale ve skutečnosti spíše mnohem více proto, aby ho testovali, než aby s ním opravdu přátelsky pobyli. V centru pozornosti nestojí ono uzdravení, nýbrž spor o podstatu soboty, tedy o výklad Božího slova. Ježíš vidí na prvním místě potřebného člověka a kvůli němu je připraven překročit literu zákona, aby tak naplnil jeho smysl. Boží ustanovení nechtějí člověka omezovat, neslouží Bohu, aby dal člověku pocítit svou moc nebo ho držel ve strachu, nýbrž jsou pro člověka jakýmisi mantinely, aby mohl rozvíjet svůj život.

Je třeba se vždycky ptát, jaký je smysl určitých nařízení a opatření, hledat jejich pravý význam a podle toho jednat. Litera může klamat. Není to libovůle, nýbrž zodpovědnost za situaci, v níž se člověk musí rozhodovat s ohledem na dobro a rozvoj života druhých i svého vlastního. Nejvyšším principem je láska, ta však nesmí být zaměňována se sobectvím, pohodlností, zbabělostí, pouhou citovou náklonností či snahou o popularitu a dobrý image.