Flp 3,3-8a
Bratři! Správně obřezaní jsme my, protože sloužíme Bohu způsobem vnitřním, hledáme svou chloubu v Kristu Ježíši a nespoléháme se na ty vnější věci, ačkoli já bych se mohl spoléhat i na ně. Myslí-li někdo jiný, že se může spoléhat na ty věci vnější, já bych to mohl tím spíše: osmý den jsem byl obřezán, pocházím z izraelského národa, z Benjamínova kmene, jsem Hebrej a syn hebrejských rodičů, co se Zákona týká farizeus, co do horlivosti (jsem byl) pronásledovatel církve, a co do spravedlnosti, která (spočívá v zachovávání) Zákona, byl jsem bez úhony. Ale v čem jsem (dříve) viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána.
Pavel reaguje na kritiku na svou osobu ze strany křesťanů ze židovství, tedy těch, kdo zůstávali spojeni se židovstvím tím, že respektovali základní předpisy, jež Židy oddělovaly od nežidovského světa, a zároveň věřili v Ježíše Krista jako Mesiáše a Božího Syna. Pavel zdůrazňuje, že pokud jde o jeho židovské východisko, je schopen konkurovat zcela bez problémů svým židokřesťanským kritikům. Ale je to pro něj překonaná minulost, na niž by sice mohl být hrdý, ale už není, protože mu záleží jen na následování Krista. Pavel samozřejmě zůstal zakotven v židovské tradici a způsobu myšlení a jeho víra v Krista ho jako člověka po lidské stránce nezměnila, ale minulost pro něj ztratila onu důležitost, kterou jí přikládal.
Obrácením či prohloubením víry se člověk nemění z hlediska své lidské vybavenosti, přirozenosti, ale mění se jeho pohled na skutečnost, její hodnocení. To, co mu připadalo tak důležité, jako je vlastní prestiž, úspěchy, význam v očích druhých, může ustoupit, protože člověk poznává, že byl obdarován, že je milován a povolán sloužit Bohu a lidem. Zaměření na sebe se může proměnit v zaměření na druhé a společné dobro z lásky a vděčnosti vůči Bohu.
Lk 15,1-10
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“
Lukáš uvádí dvě podobenství o ztraceném a nalezeném před svým vrcholným podobenstvím o dvou ztracených synech. Někdy se toto podobenství nazývá O marnotratném synu. Ježíš vypráví tato podobenství kvůli těm, kteří žehrají, že se zahazuje s lidmi na okraji společnosti. Asi jim Ježíš přece jen imponoval, a tak byli naštvaní, že není jako oni, že jim nedává přednost před těmi, kteří jim nestáli za pozornost. A navíc jim tím ještě nastavoval zrcadlo. Svými podobenstvími je Ježíš chce přimět ke změně jejich perspektivy: místo povýšeného odsuzování sestoupení do situace těch lidí, jimiž pohrdají. Mravokárnými řečmi se ještě nikdo nenapravil, maximálně naštval. Z Ježíšovy strany nejde o žádný soucit s lidmi na okraji společnosti, nýbrž o jejich přijetí do vlastního života, ztotožnění s nimi – nikoliv v jejich hříších a mravních slabostech, ale v jejich lidství. Papež František přesně tuhle situaci vyjádřil slovy, že pastýř musí být cítit (až smrdět) po svých ovcích. Je-li tomu tak, pak má Bůh a jeho andělé dvojnásobnou radost: z těch nalezených i z pastýře.
