1.čtení – Zj 4,1-11
Já, Jan, měl jsem toto vidění: Dveře do nebe byly dokořán; a ten dřívější hlas, který jsem slyšel jako (zvuk) polnice, když se mnou mluvil, zavolal (na mě): „Pojď sem nahoru! Ukážu ti, co se musí stát v budoucnosti.“ Hned jsem upadl do vytržení. A hle – trůn stál v nebi a na tom trůně (někdo) seděl. Vypadal jako kámen jaspis a sardis. Trůn obepínala ze všech stran duha jako smaragd. Kolem dokola toho trůnu čtyřiadvacet trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oblečených v bílé roucho a každý z nich měl na hlavě zlatou korunu. A z trůnu vyrážely blesky, hlasy a hromy; před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, to je sedm Božích duchů. Před trůnem se prostíralo moře průzračné jako křišťál a uprostřed (na čtyřech) stranách trůnu stály čtyři bytosti plné očí vpředu i vzadu. První bytost měla podobu lva, druhá bytost vypadala jako býk, třetí bytost měla tvář jako člověk a čtvrtá bytost se podobala orlovi v letu. A každá z těch čtyř bytostí měla po šesti perutích, dokola i uvnitř byly samé oko, a bez ustání ve dne v noci volaly: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.“ A vždycky, když tyto bytosti vzdají slávu, čest a díky tomu, který sedí na trůně, žijícímu na věčné věky, těch čtyřiadvacet starců padne před tím, který sedí na trůně, pokloní se žijícímu na věčné věky, složí svou korunu před trůn a volají: „Pane, náš Bože, jsi hoden, abys přijal slávu, čest i moc, protože jsi stvořil všechno, z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.“
Prorok Jan se účastní ve vidění nebeské liturgie, jež je předzvěstí toho, co čeká věrné věřící. Při svém popisu této liturgie čerpá autor ze starozákonních, ponejvíce prorockých knih – v tomto úryvku zejména z knihy Ezechiel a Izajáš. Jeho popis chce především zdůraznit velkolepost oslavy Boha, před nímž se musí sklonit v posvátné úctě celé stvoření, reprezentované zde andělskými bytostmi i králi.
Občas je na místě si uvědomit velikost a krásu Boží a sklonit se před ním v úctě, nikoliv z povinnosti, ale z vděčnosti a radosti.
Evangelium – Lk 19,11-28
Ježíš byl blízko Jeruzaléma a (lidé) mysleli, že se Boží království musí ihned objevit; pověděl jim (toto) podobenství. „Jeden urozený člověk odcházel do daleké země, aby převzal královskou důstojnost a pak aby se vrátil. Zavolal si deset svých služebníků, svěřil jim deset hřiven a řekl jim: `Hospodařte s nimi, dokud se nevrátím.' Ale jeho občané ho nenáviděli; poslali proto za ním poselstvo se vzkazem: `Nechceme toho člověka za krále!' On se však vrátil s královskou hodností a nařídil předvolat k sobě ty služebníky, kterým svěřil peníze, aby zjistil, kolik kdo vyzískal. Přišel první a řekl: `Pane, tvoje hřivna vyzískala deset hřiven.' Řekl mu: `Správně, dobrý služebníku! Že jsi byl věrný v maličkosti, budeš mít pod mocí deset měst.' Přišel druhý a řekl: `Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.' Odpověděl mu: `A ty budeš mít pod sebou pět měst.' Další přišel a řekl: `Pane, tady je tvoje hřivna; měl jsem ji uloženou v šátku. Bál jsem se tě, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, sklízíš, co jsi nezasel.' On mu na to řekl: `Špatný služebníku! Z tvých vlastních slov tě budu soudit. Věděl jsi, že jsem přísný člověk: beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel? Proč jsi tedy neuložil moje peníze do směnárny? A já, až bych přišel, vyzvedl bych je i s úrokem.' Těm, kdo stáli okolo, řekl: `Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!' Namítli mu: `Pane, ten má už deset hřiven.' `Říkám vám: Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Ale ty moje nepřátele, kteří mě nechtěli za svého krále, přiveďte sem a přede mnou je pobijte!'„ Po těch řečech šel dál, vzhůru do Jeruzaléma.
Jinou verzi tohoto podobenství známe z Matoušova evangelia, jak se četlo v 32. neděli. Lukáš však toto podobenství klade do jiného kontextu. V Matoušově evangeliu dostávají služebníci počet hřiven podle svých schopností – a jsou jen tři. Zde jde o deset služebníků a všichni dostanou stejný obnos. Navíc to podobenství zde Ježíš vypráví v souvislosti s neadekvátním očekáváním změny poměrů lidí kolem sebe. Jde o relativně dramatický příběh, kdy onen urozený člověk je nenáviděn od svých spoluobčanů, proto odcestuje, ale vrátí se po čase s královskou hodností (narážka na historické poměry za Herodova syna Archelaa po smrti Heroda Velikého). Kontext je tedy veskrze politický. Oni dva úspěšní služebníci, kteří se nemohli dobrat tak velikého výnosu jinak než nekalými praktikami, jsou odměněni světskou správou. Ten poslední, který se nesnažil ani v dobrém ani ve zlém (ani nešidil ostatní, aby získal majetek, ale ani neriskoval v podnikání, aby neutržil ztrátu), je pokárán a zbaven majetku, ale nic víc se mu – na rozdíl od líčení Matoušova evangelia – nestane. Co se stalo s těmi zbylými sedmi, se už z podobenství nedozvídáme. Král dá dokonce nakonec zlikvidovat ty, kteří stáli proti němu. Zcela jistě není obrazem Božím, spíše poukazem na skutečnou povahu politické moci. Podobenství lze číst především jako varování před nereálnými očekáváními: Boží království je sice mezi námi a v nás, ale politická moc, která se prosazuje v pozemské realitě, je či má tendenci být mocí uzurpační a je třeba být vůči ní ostražitý.
Člověk musí plnit své povinnosti a o pozemskou realitu se starat (nebýt jako ten ustrašený služebník, který se nakonec ukázal po všech stránkách jako nepoužitelný), ale zároveň si vůči politické moci musí uchovat zdravý odstup a nezaměňovat ji s Božím královstvím. Ono pravidlo „Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“ tu vyznívá jako konstatace až kritika syrové reality ve smyslu, že bohatí a mocní bohatnou a chudí a bezvýznamní chudnou. Ježíš v Lukášově podání varuje před tendencí ztotožnit stát a Boží království. To platí i pro církev – ani ona nesmí ztotožňovat své poslání s politikou státu.
