Zj 11,4-12
Mně, Janovi, bylo řečeno: „(Hle, já pošlu dva svědky.) To jsou dvě olivy a dva svícny, které stojí před Pánem země. A kdyby jim chtěl někdo ublížit, oheň jim vyšlehne z úst a stráví jejich nepřátele; ano, kdo by jim chtěl ublížit, takto bude usmrcen. Oni mají moc uzavřít nebe, aby po dobu jejich působení nespadl déšť. Mají moc nad vodami, aby je obraceli v krev a bili zem rozličnými ranami, kdykoli by chtěli. Ale až budou končit svoje svědectví, šelma, která vystupuje z propasti, začne proti nim válku, přemůže je a zabije. Jejich mrtvoly (zůstanou ležet) na ulici velkého města, které má obrazné jméno Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán. A (lidé) z různých národů, kmenů, jazyků a čeledí se budou dívat na jejich mrtvá těla tři a půl dne a nedovolí, aby jejich mrtvoly byly uloženy do hrobu. Obyvatelé země se z toho radují a veselí a posílají si navzájem dary, protože tito dva proroci jim způsobili hodně trápení. Ale když uplynulo tři a půl dne, vešel do nich dech života od Boha. Postavili se na nohy, a velký strach padl na ty, kdo na ně hleděli. A uslyšeli, jak mocný hlas z nebe na ně volá: „Vystupte sem!“ Vystoupili tedy v oblaku do nebe a jejich nepřátelé se na ně dívali.
V předchozích třech verších se mluvilo o zpustošení Chrámu v Jeruzalémě, jehož jsou mj. účastni dva svědkové pověření prorockou funkcí, která však má omezenou platnost (3,5 roku/1260 dní, což je polovina 7 let). Jde o poločas – vrchol krize, kdy může být sice ještě hůř, nebo také lépe. Dva svědkové/dvě olivy/dva svícny jsou opět reminiscencí na Starý zákon (Zach 4,1-4), ale také nositeli symbolických hodnot (oliva – olej pomazání; svícen – světlo i odkaz na Chrám). Ti dva mají stejně jako prorok Eliáš moc uzavřít nebe a jako Mojžíš bít zemi ranami – jejich poselství je výzvou k obrácení, návratu k Bohu. Stávají se však postavami mučednickými, protože dočasně nad nimi zvítězí šelma, symbol zlé moci (dobově římské říše), z čehož se budou mnozí, oddaní této světské moci, radovat. Ale všeho do času! Opět se objevuje symbolická polovina času (3,5 dne) a tito svědci jsou po dovršení času vzati do nebe (i to je částečně reminiscence na proroka Eliáše, ale také na Ježíše), a to před zraky svých nepřátel k jejich velkému zděšení.
Bůh jedná jinak, než by to chtěla naše „lineární logika“ – své svědky nechá zabít, nevstupuje do dějin tak, že by jim zajistil úspěšnou kariéru, ale i jejich smrt je velikým svědectvím a nakonec se jich natrvalo ujme, nakonec jim zjedná spravedlnost, která přesahuje jakékoliv pozemské představy. Boží logika je jiná než naše, to je třeba si připomínat – je zapotřebí stát vytrvale v Boží službě, ale o účinnosti této služby rozhoduje něco jiného než naše krátkodobé a krátkodeché hodnocení. Jsme nastaveni na úspěch, potřebujeme pozitivní hodnocení své činnosti, ale to může být velmi ošidné. Rozhodně nemá poslední slovo.
Lk 20,27-40
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: ‚Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak (všech) sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve (vyprávění o hořícím) keři, když nazývá Pána ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým‘. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ Někteří z učitelů Zákona mu na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl!“ Nikdo se pak už neodvážil dát mu nějakou otázku.
Nesmyslný příběh, který si vymysleli saducejové (vlivné nábožensko-politické hnutí v Palestině v 1. stol př. n.l. a n. l. až do roku 70), aby Ježíše zesměšnili, protože oni sami v žádný posmrtný život (na rozdíl od farizejů) nevěřili. Ježíš je usadil odkazem na stejný zdroj, z něhož i oni vycházeli – na Mojžíše, resp. Pentateuch (5 knih Mojžíšových – Zákon). Saducejové představovali společenskou elitu a vzdělanou vrstvu (příslušníci jejich hnutí pocházeli z řad laické i kněžské aristokracie a v centru jejich pozornosti stál Chrám).
Máme-li účinně vyvracet nesmyslná či překroucená tvrzení, musíme se ve věcech orientovat. Dnes možná ještě více než dříve. Dostatečné vzdělání, náboženské zkušenosti i schopnost a ochota svědčit a srozumitelně argumentovat jsou velmi potřebné. Ježíš byl schopen odzbrojit své oponenty jejich vlastními zbraněmi, a to způsobem kultivovaným – na rozdíl od nich nenasadil zesměšňující způsob řeči, nýbrž vzal jejich smyšlený příběh zcela věcně a ukázal jim díru v jejich argumentaci. Tím je vyvedl z míry mnohem více, než kdyby se nechal vtáhnout do debaty o nesmyslnosti daného případu.
