Neděle 27. 12. 2020 – svátek sv. Rodiny

Gn 15,1-6; 21,1-3

Hospodin se obrátil na Abráma ve vidění těmito slovy: "Neboj se, Abráme, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká." Abrám řekl: "Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer." Abrám pokračoval: "Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu." Tu mu Hospodin řekl: "Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit." Vyvedl ho ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. Hospodin navštívil Sáru, jak slíbil, a splnil Sáře dané slovo. Sára počala a porodila Abrahámovi v jeho stáří syna, jak to Bůh předpověděl. Abrahám dal svému narozenému synovi, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.

Na znamení zaslíbení změní Bůh Abrahámovi i Sáře poněkud jméno. Abram (Veliký otec – pravděpodobně původně teoforické jméno) se stává Abrahámem (Otec velkého/početného lidu). Už nemají být určení jen svou kulturou a společenskou příslušností, nýbrž Božím vyvolením. Abrahám i Sára vzali sice Boží zaslíbení vážně, ale když nedocházelo na jeho naplnění, tak si chtěli pomoci vlastní silou – Abrahám adopcí Eliezera jako dědice, Sára pomocí Hagar. Bůh je však převezl a dostál svému příslibu; dědic a pokračovatel rodu bude skutečným potomkem Abraháma a Sáry, byť se jim to oběma zdálo prakticky nemožné. Nakonec však Bohu uvěřili. Bůh má v ruce řešení, která leckdy přesahují lidskou kapacitu, ale leckdy jsou i zcela jiná, než by si člověk přál. Abrahám se pro svou odvahu víry stal otcem všech věřících.

Žid 11,8.11-12.17-19

(Bratři!) Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho (Bůh) zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ,Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také (Izáka) dostal nazpátek i jako předobraz.

Autor Listu Židům interpretuje abrahámovský příběh, aby své adresáty upevnil ve víře v Boží sílu a moudrost. Vybírá z něj tři zásadní momenty spojené se zaslíbením: odchod z Háranu do země, o níž Abrahám nic nevěděl, což znamenalo opuštění celé dosavadní existence (vazby s minulostí, kořeny, vírou), dále pak narození Izáka za situace, kdy to z lidského hlediska už nebylo možné, a nakonec obětování Izáka na hoře Morija. Tyto tři stěžejní situace zdůrazňují velikost Abrahámovy důvěry v Boha v konfrontaci s tím, co se jeví jako nemožné a neřešitelné.   

Lk 2,22-40

Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ,Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!‘ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.

Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."

Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova - bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

Josef s Marií, ač jako rodina velmi nestandardní, respektují ustanovení svého společenství víry a jednají ve shodě se Zákonem. Přinášejí Ježíše do Chrámu a s ním i předepsanou oběť za prvorozence. Prostřednictvím starce Simeona i prorokyně Anny Bůh utvrzuje jejich vědomí toho, že Ježíš není zcela obyčejné židovské dítě, že je Bohem vyvolen k jedinečnému poslání. Každý rodič má radost a je patřičně hrdý, když je jeho dítě výjimečné, když je schopné velkých činů. To má ovšem své stinné stránky, což Ježíšovi rodiče vzápětí slyší z úst Simeonových. Ježíše ani Marii nečekají jen velkolepé věci, ale také mnoho utrpení a bolesti. Výjimečnost vždy vyvolává různorodé až extrémní reakce: obdiv i nenávist. Ježíšova cesta půjde mezi těmito extrémy, ty zasáhnou pochopitelně hluboce i jeho matku.

I Ježíš měl rodinu, měl rodinné zázemí, které mu zprostředkovalo to, co jako člověk pro svůj růst a zrání potřeboval. A i když mu rodina zcela nerozuměla, když začal veřejně působit, přesto jejich vazby zůstaly pevné, jak nakonec ukázal i vývoj církevního společenství po Ježíšově smrti. Dobré rodinné zázemí je jeden z největší vkladů pro zdárný život člověka.