Pondělí  28. 12. 2020 – svátek sv. Mláďátek

1 Jan 1,5. -2,2

Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není. Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

První list Janův, který se čte v oktávu Narození Páně, je do značné míry monotematický. Jeho hlavním tématem je láska, která se dala a dává bez výhrad, a to tak, že každý člověk může skrze to, že je milován, se otočit z temnoty (ať už ji v jeho životě způsobilo cokoliv, do světla. Bůh je světlo a to světlo se šíří, jestliže my opouštíme své temnoty a šíříme radost a pokoj. Vždycky znova se můžeme otáčet ke světlu a šířit ho, šířit naději a víru v budoucnost, protože Bůh tento svět má rád a záleží mu na něm. Neznamená to, že z tohoto světa zmizí utrpení, bolest a smrt, ale že i skrze tyto obtížné stránky života může zářit Boží světlo. Musím přitom myslet na Benna, který takové světlo i skrze své bolesti a utrpení dokázal nabízet.

Mt 2,13-18

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby je zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna. Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, velmi i se rozlítil a dal v Betlémě i v celém jeho okolí pobít všechny chlapce do dvou let - podle času, který si zevrubně zjistil od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: 'V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování: Ráchel oplakává svoje děti. Není k utišení - už nejsou.'

Ježíšovo narození je radostí pro tento svět. Ale nese s sebou i bolest a smrt jako předznamenání toho, co bude Ježíšovou cestou. Ježíš je sice zachráněn, ale jiné děti ne. Není to nespravedlivé? Jak tomu ty děti, které o ničem nemají ani ponětí a ani jejich rodiče, přijdou? Z historického hlediska je otázka, zda k něčemu takovému opravdu došlo, protože o tom nikde žádná další zpráva není a celé líčení je vystavěno na paralele k vyprávění o Mojžíšovi a jeho zázračném zachránění (a i v tomto případě mnoho jiných chlapců bylo zahubeno). Nicméně o Herodovi je známo, že ve své paranoie likvidoval každého (včetně vlastních dětí), kdo by ho mohl připravit o trůn. Faraon, Herodes nebo mnozí další mocní vládci minulosti i současnosti ve svém strachu o moc likvidují každého bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, dokonce i rodinné vazby či cokoliv dalšího. Není to Bůh, kdo může za utrpení až smrt nevinných, ale lidská zloba, strach o moc, egoismus nejvyššího kalibru. Ježíš Herodově zlobě v dané chvíli uniká, ale konfrontace se zlem ho bude provázet po celou dobu jeho působení, a to až do smrti na kříži. Proti těmto násilníkům moci (a nemusí jít vždycky jen o fyzické násilí, ale i to psychické) je třeba se bránit; je třeba proti nim bojovat. Stačí si jen teď připomenout případ Navalnyj. Příběh betlémských dětí se opakuje stále – jen v posledním desetiletí byly zmařeny životy mnoha dětí násilnými akcemi.