20.12.2020, neděle – 4. adventní

Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova. Tato slova Panny Marie určila celý její život. Jsme schopni se takto vydat Bohu a zůstat svému slovu věrní? To je otázka, kterou nám klade evangelium. Litujme svých malých i velkých nevěrností, kterých jsme se dopustili.

Lk 1,26-38

Scénu zvěstování Panně Marii z Lk asi všichni dobře známe. Probíhá jako rozhovor mezi andělem a Marií a vrcholí slovy Mariinými: Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.

Těmito slovy se PM dává Bohu plně k dispozici pro veliký úkol – být matkou Božího Syna. Je to veliké a vznešené a krásné poslání, vrcholové poslání, to nejvyšší, jakého se mohlo člověku dostat.

Zároveň je to ale poslání obtížné. Kdo z nás by chtěl být v její kůži? Kdo z nás by chtěl být Pannou Marií, osobou nejvýš svatou a nesoucí nejvznešenější poslání k celému lidstvu? Možná bychom váhali takové poslání přijmout a raději bychom se mu vyhnuli. Možná bychom se zdráhali vzít na sebe takovou zodpovědnost a zdráhali bychom se víc než PM.

Možná jsme někdy v životě zažili okamžik, kdy jsme si uvědomili úkol, který nám Bůh dává, a řekli jsme Ano, jdu do toho. Takový okamžik je povznášející, ale zároveň obtížný. Člověk by se raději zřekl úkolu, který dostává, ale na to si netroufá, protože by to znamenalo odmítnout Boha.

Přijmout od Boha úkol je veliká věc, i když se třeba týká věcí ve srovnání s úkolem PM nevelikých. Většina lidí přijímá úkol při skládání manželského slibu. Dělá to s vědomím, že je to úkol věrnosti, který nikdy nemůže porušit. Někteří při skládání řeholního slibu. I oni přijímají úkol, který který je povznášející, ale který se může stát obtížným. Ale co člověk partnerovi a Bohu slíbil, to nelze porušit.

A tak nezbývá než vyjít vstříc Bohu, který k nám chce přijít, a říci mu: Zde jsem, tak jako se to děje při kněžském svěcení. Zde jsem, tobě plně v dispozici. Žádej ode mne cokoliv.