Pondělí 18. 1. 2021 – P. Marie, matky jednoty křesťanů

Žid 5,1-10

Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti i za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.

Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale (dal mu ji) ten, který mu řekl: `Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: `Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova.

Velekněz měl v židovské společnosti zvláštní postavení a byly na něj kladeny velké nároky. Kněžskou a velekněžskou důstojnost měli v Izraeli příslušníci kmene Levi. Dodnes některá židovská příjmení označují příslušnost ke kněžské třídě, např. Kohn (z hebr. kohen – kněz). Velekněz, který byl určen jako prostředník mezi lidmi a Bohem, sám podléhal lidské slabosti, proto v Den smíření (Jom kippur) musel přinášet oběť i za své hříchy. 

Ježíš Kristus nepatřil ke kněžskému rodu, ale přesto mu náleží důstojnost velekněze, nikoliv ovšem lidského. I on je povolán, ale speciálním povoláním od Boha-Otce, a to v odkazu na tradici jeruzalémského krále a kněze Melchísedeka. který vybočuje z tradice dědičné příslušnosti ke kněžské vrstvě. Ježíš prošel utrpením jako jiní lidé, ale svou dokonalou poslušností vůči Otci otevřel i pro ostatní novou budoucnost. Ježíš není veleknězem v tradici židovských velekněží, je definitivním veleknězem nebeské svatyně. To, že je veleknězem podle řádu Melchídesekova, říká, že je jedinečným, neopakovatelným, definitivním veleknězem-prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Poslední věta je odkazem na Ž 110,4, tedy na posvátný text Písma, což byl důležitý argument pro autorovy současníky.

Mk 2,18-22

Janovi učedníci a farizeové se (právě) postili. (Lidé) přišli k Ježíšovi s otázkou: "Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?" Ježíš jim odpověděl: "Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi? Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit. Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten nový přišitý kus ze staré látky vytrhne a díra se jen ještě zvětší. A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak víno měchy roztrhne a přijde nazmar víno i měchy. Mladé víno do nových měchů!"

 Půst je nepochybně prospěšný způsob vyjádření úcty k Bohu a solidarity s lidmi. Půst však není nejvyšším projevem zbožnosti ani cílem sám o sobě. Ježíš neodmítá půst jako takový, nýbrž to, že se z něj stává něco jiného, neslouží růstu zbožnosti a lásky, když je to půst ve smyslu výkonu nebo formálního dodržování nějakých ustanovení. Být s Ježíšem přináší na prvním místě radost, a to je to nejpodstatnější. Je třeba se učit radosti z Ježíše – on je novým vínem, které je třeba uskladňovat v nových sudech, ve starověku v Palestině to byly ovšem kožené měchy. Ježíš neříká, že staré je špatné, ale že nové potřebuje něco jiného než staré, novou angažovanost, novou otevřenost budoucnosti, novou ochotu vidět věci jinak, něco se sebou udělat. 

To je výzva pro každého jednotlivce i pro církevní společenství jako taková. Začíná týden modliteb za jednotu křesťanů, týden společného hledání východiska z dlouho trvající krize rozdělení, na jejímž začátku stojí osobní neústupnost, lpění na mrtvých tradicích, korupce a mnoho jiného hříšného jednání. Ježíš se modlí za jednotu svých učedníků, bylo by na místě jeho modlitbě popřát sluchu.