Středa 20. 1. 2021

Žid 7,1-3.15-17

 (Bratři!) Melchizedech byl král Sálemu a kněz Boha Nejvyššího. Když se Abrahám vracel po porážce králů, vyšel mu vstříc a požehnal mu. Abrahám mu přidělil ze všeho desátek. (Jméno Melchizedech) se vykládá "král spravedlnosti" a král Sálemu zase (znamená) "král pokoje". Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navždy. A je to ještě zřejmější, protože se objevuje jiný kněz Melchizedechovi podobný, který se jím stal ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného. Vždyť (o něm) je dosvědčeno: `Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'!

Tato pasáž z Listu Židům reprodukuje Gn 14,17-24 a vysvětluje, proč hovoří o Ježíši jako veleknězi podle řádu Melchisedekova (což je navíc odkaz na Ž 110,4). Ježíšovo kněžství je kněžstvím jiného druhu než kněžství v Izraeli, je výlučným vyvolením Ježíšovým, jeho určením k službě prostředníka mezi Otcem a lidmi, jež překračuje všechny tradice a časové omezení  – tím je kněžstvím podle řádu Melchísedekova. 

Mk 3,1-6

 (Ježíš) opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali (na Ježíše) pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed!" Pak se (farizeů) zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni ruku!" Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.

Ježíš ví, že farizejové (a zákoníci) s ním hluboce nesouhlasí v jeho svobodné interpretaci nařízení, a to zejména těch, která se týkají soboty (sabatu). V synagoze, kam přichází v souladu s ustanoveními (náboženskými tradicemi), znovu ukazuje, co ve skutečnosti znamená sobota-sabat, totiž osvobození pro radost z Boha. Sobota je darem Božím pro člověka, nikoliv břemenem, které je třeba nést ze strachu před Bohem. Bůh je nejvíc ctěn radostí z daru života. Ježíš je roztrpčen tvrdostí srdce svých oponentů, neláskou vůči člověku, který potřeboval osvobození ze svého handicapu, jež mu Ježíš mohl nabídnout.

Pro farizeje a herodiány se ovšem Ježíš stává nebezpečnou figurou, neboť ohrožuje jejich moc nad lidmi, relativizuje jejich náboženskou a společenskou kompetenci. Oni se jím cítí ohroženi, zneváženi, a proto se ho chtějí zbavit, zlikvidovat ho. Představoval pro ně nekalou konkurenci. Navíc lpěli na svém obrazu Boha a světa, které obstavěli mnoha svými interpretacemi, a Ježíšova svoboda ve vztahu k Bohu je dráždila, provokovala a znejišťovala. V podobné situaci je dnes i papež František – i on má odvahu učit lidi v jakékoliv i nestandardní situaci radosti ze života a z Boha, nabízet jim solidaritu, úctu a pomoc. To mnohým přijde jako relativizování tradic, jež jsou ovšem interpretacemi lidskými. Život člověka (možnost žít ho plněji nebo naplno) má vždy přednost před předpisem.