Středa 27. 1. 2021

Žid 10,11-18

Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak (Kristus) podal za hříchy jednu jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, ‚až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož‘. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Ale i Duch Svatý nám to dosvědčuje. Když totiž řekl: ‚Tuto smlouvu sjednám s nimi po těch dnech – praví Pán: svoje zákony jim vložím do srdce a do mysli jim je napíšu‘, pak dodává: ‚a na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu.‘ Kde však je odpuštění hříchů, není už (třeba) oběti za hřích.

Autor pokračuje ve svém výkladu o jedinečnosti Ježíšovy oběti (jeho velekněžské služby) a jeho místa v dějinách spásy (cituje k tomu Ž 110,1). Ježíš je v plnosti Boží přítomnosti jako vítěz nad hříchem a veškerým zlem. Znovu pak odkazuje na Jer 31,33n, aby svým adresátům postavil před oči to, co to znamená: naplnění Božích příslibů odpuštění a niterného poznání Otce. Ježíšova oběť je platná pro všechny věky, není již žádné jiné třeba – ona změnila přístup k Otci. Boha už není třeba usmiřovat materiální obětí, nýbrž je třeba „pouhého“ obrácení, změny smýšlení.

Mk 4,1-20

(Ježíš) začal opět učit u moře. Shromáždil se u něho velký zástup. Vstoupil proto na loď na moři a posadil se. Celý zástup stál u moře na břehu. Učil je mnoho v podobenstvích a ve svém učení jim řekl: "Slyšte! (Jeden) rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padlo některé (zrno) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali ho. Jiné padlo na kamenitou půdu, kde nemělo mnoho prsti; hned sice vyklíčilo, protože neleželo v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo ho, takže uschlo, protože nezapustilo kořeny. Jiné zrno padlo do trní; trní vzešlo a udusilo ho, takže nepřineslo plody. Jiné však padlo na dobrou půdu, vzešlo, rostlo a přineslo užitek: některé třicetinásobný, jiné šedesátinásobný, jiné stonásobný." A řekl: "Kdo má uši k slyšení, slyš!" Když byl (později) sám, ptali se ho ti, kdo byli s ním, spolu s Dvanácti, (jaký smysl mají) podobenství. A řekl jim: "Vám je dáno tajemství Božího království, ale ostatním, kdo jsou mimo, se všechno předkládá v podobenstvích, ‚aby se stále dívali, ale neviděli, stále poslouchali, ale nerozuměli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno‘." A řekl jim: "Nerozumíte tomu podobenství? Jak pak chcete porozumět všem ostatním podobenstvím? Rozsévač rozsévá slovo. Těmi na okraji cesty, kde se slovo rozsévá, (se rozumějí) ti, kteří ho slyší, ale hned přijde satan a obere je o slovo do nich zaseté. (Podobně je tomu) u těch, kde se rozsévá na skalnatou půdu: když to slovo slyší, hned ho s radostí přijmou, ale nemají v sobě kořen, jsou nestálí. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadají. U jiných se rozsévá do trní: ti slovo slyší, ale světské starosti, záliba v bohatství a všelijaké jiné vzniklé touhy slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Těmi pak, u nichž je zaseto do dobré půdy, (se rozumějí) ti, kteří slovo slyší a přijímají a přinášejí užitek: třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný."

Ježíš vypráví podobenství o rozsévači a výsledku jeho práce – jen něco z toho, co zasel, se uchytilo a přineslo užitek. Jeho učedníci však tomu podobenství nerozumějí, proto jim je musí Ježíš vyložit. Diví se jejich nechápavosti a zdůvodňuje, proč mluví v podobenstvích. Jim rozumějí jen ti, kdo mají otevřené srdce, kdo chtějí rozumět, kdo mají zájem a jsou ochotni vzít jeho slova vážně. Těm pak usnadňuje aplikaci svých podobenství na život.

Zrna je rozseto hojně, ale úspěch úrody záleží na tom, do jakých podmínek zrno padne. Zrno jsou Ježíšova slova, půda pak lidský postoj k nim. Ježíš tak charakterizuje různé skupiny lidí, kteří se k němu vztahují, poslouchají jeho slova, ale nic v nich nezůstane, nebo poslouchají sice s radostí, ale užitek nepřinášejí, protože jsou nestálí, nemají vytrvalost, nebo mají jiné priority, jimž nakonec dají přednost, takže to, co slyšeli, potlačí, překryjí svými zájmy. Poslední skupina pak přináší plody z toho, co přijala – každý z ní podle svých možností. A nezáleží na tom, jak vysoký výnos to je, což je důležité. Ježíš výnos nehodnotí, důležitá je plodnost sama o sobě.

Ježíš byl marnotratný a rozséval bez ohledu na okolnosti a ponechal člověku, aby se rozhodl, co s darem života udělá. Ježíš zasel své slovo a zasévá stále i do nás. Je na nás, co s jeho poselstvím uděláme, zda jeho setba v nás vydá plody. Ježíš rozsévá marnotratně a nestará se úzkostlivě, kam jeho slovo padne. Tuhle odvahu bychom měli najít i my.