Středa 10. 2. 2021 – památka sv. Scholastiky
Gn 2,4b-9.15-17
Když Hospodin Bůh udělal zemi a nebe, ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná luční tráva, protože Hospodin Bůh ještě neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu, čerpal ze země vodu pro závlahu a občerstvoval (tak) celý povrch půdy. Tehdy uhnětl Hospodin Bůh člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Hospodin Bůh vzal tedy člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil; Hospodin Bůh dal člověku příkaz: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť když bys z něho jedl, musíš zemřít!“
Tzv. druhá zpráva o stvoření začíná popisem toho, jak vypadla země bez tvůrčí činnosti člověka. Ve skutečnosti v bibli nejsou dvě zprávy o stvoření, nýbrž tato tzv. druhá (ve skutečnosti ovšem mnohem starší než ta první), rozpracovává svým barvitým (až psycholozujícím) vyprávěním roli člověka ve stvoření, jeho vztah s Bohem a proces jeho narušení. Zatímco ta první mluví o stvoření světa jako takového a speciálním místu člověka v něm a o cíli celého stvoření (pozornost je věnována celku, a proto je na místě, že stojí na začátku), tato druhá se soustřeďuje výhradně na člověka, jeho identitu a vznik neladu (chaosu), který vnáší do světa člověk ve svém narušeném vztahu k Bohu.
Bůh je tu prezentován jako řemeslník, který formuje člověka, to je sice trochu naivní představa s důležitým obsahem – člověk je výtvor Božích rukou. Člověk je však také ve vztahu k Bohu prach ze země, nicotný (hebr. slovo adam označuje obecně člověka a je slovní hříčkou spojeno se slovem adama, země: člověk je de facto „hliňák“), a přesto mu Bůh dává kus sebe sama, když mu vdechuje dech života (to je v zásadě stejná charakteristika člověka jako obrazu Božího): člověk má v sobě něco z dechu/ducha Božího (ruah). Člověk je pověřen starostí (tedy prací!) o zahradu, která je ovšem pozemským rájem. Člověk je omezené bytí a jeho svoboda není absolutní: to symbolizuje onen zákaz požití ovoce ze stromu poznání dobra a zla (tedy ze stromu absolutního poznání). Aby člověk mohl být svobodný, musí mít hranice, protože není s to snést a unést absolutno. Člověk není Bohem.
Mk 7,14-23
Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.“ Když (pak odešel) od zástupu a vstoupil do domu, ptali se ho jeho učedníci na ten výrok. Řekl jim: „I vy jste tak nechápaví? Nerozumíte, že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí? Vždyť to mu přece nevchází do srdce, ale do žaludku a odchází do stoky.“ Tím (Ježíš) prohlásil za čisté všechny pokrmy. Dále řekl: „Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“
Ježíš pokračuje ve svém výkladu po sporu s farizeji a zákoníky o smysl Božích ustanovení. Vysvětluje, že všelijaké předpisy o očistě nemohou člověka učinit vnitřně čistým – a to je to podstatné. Čisté ruce a čisté nádobí, košer pokrmy jsou jistě užitečné (dnes bychom řekli z důvodů hygienických, dietetických a estetických), ale nezaručují čistotu srdce, čistotu vztahu k Bohu. Mohou se dokonce stát brzdou tohoto vztahu, výmluvou, bariérou, za níž se lze před Bohem a jeho nároky schovávat. Tohle zákonictví nás ohrožuje i dnes; proti němu papež František tak vehementně bojuje. Zachovávání tradic a ustanovení nám nesmí sloužit k zakrývání vnitřní prázdnoty, špatnosti a zlých úmyslů všeho druhu.
