Středa 24. 2. 2021
Jon 3,1-10
Hospodin oslovil Jonáše: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam kázání, které ti ukládám.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se do žínic, velcí i malí. Zpráva o tom se dostala až k ninivskému králi. Vstal ze svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se do žínice a sedl si do popela. Dal provolat: „V Ninive, z rozkazu krále a jeho velmožů: Lidé ani dobytek, skot ani brav, nesmějí nic jíst, nesmějí se pást ani pít vodu. Obléknou se do žínic, lidé i dobytek, úpěnlivě budou prosit Boha; každý ať změní své hříšné chování a odvrátí se od nepravosti, která mu lpí na rukou. Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu, a my nezahyneme.“ Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.
Bůh je Bohem lásky a odpuštění, pokud člověk o ně stojí. Ninivané sice nepatřili k vyvolenému lidu, ale i na nich Bohu záleželo. Ninive bylo symbolem pohanské špatnosti, modloslužby, zhýralosti, vší možné špatnosti, ale Hospodin nechtěl město s jeho obyvateli zničit, nýbrž tam posílá proroka, aby město přiměl k obrácení, ke změně jednání. Ten se sice vzpírá a napřed uteče, ale nakonec tam jde a koná, co mu Hospodin uložil (byť nepříliš nadšeně). A Ninivané Boží varování skrze proroka přijmou a podřídí se mu, i když Hospodina neznají. Hospodin od své hrozby upustí a Ninive zůstane zachováno (na rozdíl od Sodomy a Gomory, které ve své zatvrzelosti zůstaly). Jonáše tohle Hospodinovo milosrdenství, jeho láska a slitování vůči pohanům naštve a urazí, jak se pak dozvídáme ze závěru knihy Jonáš, a vede s Hospodinem hádku, kterou Hospodin zakončí řečnickou otázkou: „A mně by nemělo být líto toho velikého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravici od levice, a ještě množství zvířat?“
Hospodin usiluje o dobro a plnost života všude, i tam, kde ho lidé neznají a neuctívají, neboť je Bohem všech a na všech mu záleží. To, že posílá izraelského proroka (naprosto jedinečně) do pohanského prostředí, aby v něm přivedl lidi na správnou cestu, i nám může ukazovat cestu a naši zodpovědnost: i „pohanský“ svět je součástí Božího zájmu a je třeba i v něm (v Božím zájmu) bojovat o dobro. Ninivané se nejspíš nestali Hospodinovými vyznavači, ale obrátili se a začali jednat dobře, a to od nejmenšího až po panovníka. Občas si myslíme, že působit ve veřejnosti nemá smysl (je zkažená, poživačná, úplatkářská, samá korupce…), ale není tomu tak. Církev a její členové se musejí zajímat o veřejné věci a usilovat o nápravu věcí špatných a prosazení věcí dobrých. Ne ovšem tak, že se cítí nadřazení, nýbrž jako ti, kdo nabízejí Boží lásku a odpuštění, kdo stojí s druhými na stejné rovině, kdo přicházejí s vědomí vlastní slabosti. I Jonáš musela napřed pochopit svou omezenost a závislost na Bohu (3 dny seděl ve velké rybě a zpytoval svědomí), než byl schopen konat to, co od něj Bůh chtěl. Nakonec je celé to vyprávění o Jonášovi ve skutečnosti nikoliv vyprávěním jen o obrácení Ninivanů, ale hlavně Jonáše.
Lk 11,29-32
Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“
Ježíš v Lukášově podání si nedělá iluze o společnosti své doby a připomíná příklady z minulosti, kdy pohané byli schopni mnohem většího respektu vůči Božím ustanovením a Boží vůli než jeho současníci. I jeho kázání má za cíl přivést adresáty blíž k Bohu, k poznání jeho lásky a touhy po člověku (jeho smilování), a to ve vazbě na něj, Božího Syna. Rozhodnutí je na každém. Jonáš a Ninivané i královna ze Sáby jsou znameními, která ukazují, oč jde i že to jde (a pohanům někdy lépe než povolaným vyvoleným), protože oni pochopili Boží velikost a neodkladnost změny orientace. Ježíš je mnohem více než prorok Jonáš, proto jeho výzva má ještě větší naléhavost a její oslyšení může mít pro adresáty závažné důsledky. Jak píše Pavel v 2. listě do Korinta: „teď je ten čas příhodný, teď je ten čas spásy“. To platí i pro nás.
