Neděle 28. 2. 2021

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18

Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“

Jeden z nejdramatičtějších biblických textů stojí od počátku na neřešitelném paradoxu: Abrahám má dát na Boží příkaz v oběť svého syna, zabít ho vlastní rukou, a to právě toho, který se narodil jako syn zaslíbení, jehož narození bylo výlučným Božím darem a v němž mělo být zajištěno pokračování Abrahámova rodu a naplnění Božích příslibů. Příběh je v našem čtení zkrácen a zredukován na to základní, totiž na Abrahámovo spolehnutí se na Hospodina i v situaci, která přesahuje jeho porozumění, jeho naději a doufání. Abrahám je odhodlán doufat proti vší naději. Bůh svá zaslíbení neodvolá a Izák zůstane synem zaslíbení, skrze něhož jsou tato zaslíbení naplněna. Bůh nechce zbytečné oběti ( text tím také vyjadřuje odmítnutí lidských obětí v té době v okolních národech praktikovaných), i když se může zdát, že je vyžaduje. To, co Bůh od člověka žádá, je ochota mu věřit, i když vše mluví proti, odvaha se na něj spolehnout, i když člověk nevidí světlo na konci tunelu. Pokud se k tomu člověk odváží, Bůh mu otevře nečekané perspektivy, i když ho nechá projít krizí. Světlo je až na konci tunelu, teprve až po jeho projití se objeví jas a krása.

Obětování Izáka se stává prototypem Ježíšovy oběti.

Řím 8,31b-34

Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

Bůh dal svého Syna k dispozici jako nejvyšší projev své lásky k člověku. Jak Abrahámova oběť syna, tak obětování Ježíše jsou pro naši citlivost vztahu rodiče a dítěte obtížně pochopitelné. Jak může rodič dobrovolně nechat zabít své dítě? Jednou jsem se snažila své přítelkyni velmi duchovně založené, ale ne křesťansky, vyložit tento vrchol Boží lásky a narazila jsem na meze tohoto sdělení. Pro nás je to jaksi samozřejmé, aniž o tom příliš přemýšlíme, ale pro dnešní „nevěřící“ svět s jeho senzibilitou pro práva a ochranu dětí vůbec. A tak si vždycky vzpomenu na Čapkovu Matku, kde je toto téma velmi dramaticky vypointováno, když ona nakonec i svého posledního syna pošle do války, protože jsou v ní zabíjeny děti. Snad tak je možné tohle drama trochu pochopit. Ano Bůh  dovolil, aby jeho Syn zemřel rukama hříšných lidí nespravedlivou a potupnou smrtí, aby se Boží království prosadilo, aby lidé měli budoucnost. A Bůh svého Syna nenechal v zajetí hříchu a smrti a jeho oběť proměnil ve vítězství dobra, z něhož člověk může žít jinak.

Někdy i (běžný) člověk musí obětovat to, co je mu nejdražší, musí akceptovat ztrátu toho nejvzácnějšího, co v životě má. Žádná ze skutečných obětí (ne těch, co si člověk vymýšlí) však není zbytečná, není nadarmo, přinese svůj plod, i když ani toto vědomí její tíhu moc nezmenšuje. Když říkáme, že Bůh dal svého Syna, tak tím neříkáme, že chtěl, aby to s ním špatně dopadlo, Bůh není sadista ani masochista. Bůh se vzdal práva použít proti lidem svou moc, nechal jim svobodu, i když ho to stálo to nejdražší, co měl, Ježíše-Syna.

Mk 9,2-10

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.

Po Petrově vyznání s odhalením Ježíšovy identity a po Ježíšově předpovědi jeho utrpení a smrti (čehož se Petr velmi zalekl a odmítl to) bere Ježíš své tři učedníky s sebou, aby jim zjevil to, co Petr vyznal, aniž tušil skutečný význam svých slov. Ježíš jim v jakémsi doplňujícím kontrastu s předpovědí utrpení a smrti zjevuje, kým je u Boha. Učedníci jsou ohromeni a Petr by rád tento moment slávy zadržel, rád by zůstal v onom stavu okouzlení, rád by se přihřál na Ježíšově velikosti a nádheře. Rád by zůstal daleko od všech problémů, hrozeb a strádání. Bylo mu v tom okamžiku prozření a ohromení dobře. Možná byl nadšený, že konečně pochopil, jak to je. Ale nebylo mu přáno. Z nebe se ozval hlas, že Ježíše je třeba brát vážně, že to není jen člověk, jen prorok, nýbrž ten, kdo stojí ve zcela zvláštním vztahu k Bohu, Boží Syn. A pro je třeba ho poslouchat, mu skutečně naslouchat. A nezbylo než se vrátit do reality, která byla strastiplná a jejímž vyvrcholením byl kříž. Ježíš jim zakazuje o této zkušenosti mluvit, protože by vzbuzovali falešné představy, protože ještě těm věcem oni ani další plně nerozuměli. K této slávě, kterou jako předobraz zažili, vede jen úzká cesta. Petr to chtěl vzít zkratkou, ale ta nefunguje.

I my bychom leckdy chtěli podržet okamžiky štěstí natrvalo, vyhnout se namáhavé stránce života, ale to nelze, máme-li se stát dospělými v životě i ve víře. V tomto ohledu zkratky neexistují. Pokud se o to člověk pokusí, pak vesměs platí ono proslulé, co znají všichni, kdo si někdy na čundru zkracovali vyznačenou cestu: „šli jsme zkratkou, bylo to sice delší a namáhavější, ale byla to zkratka“!

(Já osobně mám pocit, že teprve ve svých 70 letech začínám objevovat, co znamená skutečně věřit. Inu, cesta bývá dlouhá a občas hodně namáhavá i díky těm zkratkám, ale nakonec je krásná – i s těmi zkratkami, co jsou delší a namáhavější. Proč dělat věci jednoduše, když to jde i složitě!)