Pátek 12. 3. 2021
Oz 14,2-10
Toto praví Hospodin: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost. Vezměte s sebou slova (modlitby), a obraťte se k Hospodinu; řekněte mu: Odpusť každou nepravost a laskavě přijmi, když ti budeme obětovat plod svých rtů. Asýrie nás nezachrání, na koně nevsedneme, nebudeme již říkat: ‚Bohové naši!‘ dílu svých rukou, poněvadž sirotek najde u tebe slitování. Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně, neboť můj hněv se od nich odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie a jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno. K čemu budou Efraimu modly? Vyslyším ho, shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod. Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná! Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou.“
Když člověk čte Ozeášova slova, tak je to jako milostná konverzace po roztržce. Milenka ví, že se mýlila, když hledala svou útěchu a sílu jinde než u svého milého, že jedině on je jejím vyvoleným, resp. ona jeho vyvolenou. A milenec ve své lásce vidí její nádheru, jak rozkvete, když mu bude věrná. Izrael a Hospodin, člověk a Bůh ve stínu Boží lásky, Božích darů.
Mk 12,28b-34
Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.
Dvojí přikázání lásky všichni dobře známe a bývá vydáváno za kvintesenci křesťanské etiky. Jenže obě části tohoto dvojitého přikázání byly již součástí židovské tradice (Dt 6,5 – začátek tzv. Š’má Israel, základního vyznání víry Izraele, přikázání milovat Boha, a Lv 19,18 – přikázání milovat bližního), jak je zřejmé i z textu. Na žádost jednoho z učitelů Zákona Ježíš shrnuje podstatu Zákona do dvou základních vztahů: k Bohu a bližnímu, jímž se však tady nemyslí jen soukmenovec jako v Leviticu, nýbrž každý člověk (jak plyne z jiných míst evangelií). Zákoníkova otázka nebyla nastraženou pastí pro Ježíše jako v jiných případech, proto zákoník s Ježíšovou interpretací vřele souhlasí. A Ježíš ho za to chválí, vyjadřuje mu svou přízeň.
Toto dvojí přikázání lásky odpovídá i dvěma deskám Dekalogu. Všechna další ustanovení v Zákoně jsou jen rozvedením, konkretizací toho, jak má člověk milovat Boha, co pro to má dělat nebo čeho se nesmí dopouštět, a stejně tak je to se vztahem k člověku. Vztah k Bohu i vztah k člověku, ale také i vztah k sobě sama, mají vždy konkrétní podobu a jsou podmíněna osobní situací, kulturou, náboženskou tradicí, společensko-historickým kontextem. Je a není to jednoduché. Pokud jde o lásku k člověku, pak platí, že se nám druhý nesmí stát objektem pro konání dobra (nesmíme na něm páchat dobro), nota bene když o to třeba nestojí. A dále platí, že člověk musí opravdu milovat sám sebe, aby mohl náležitě milovat druhé. Milovat sebe je důležité, aby člověk nepropadal mesiánskému komplexu a aby si nestál v cestě ve skutečné lásce k druhým, tedy aby mu druzí nebyli objekty pro kompenzaci komplexu méněcennosti.
Ježíš svého „vyzyvatele“ v debatě pochválí za reakci na svou odpověď. Neztrácí tedy ze zřetele osobu svého protějšku, o niž mu jde víc než o vítězství v dialogu. Tím všem dalším možným oponentům vytře zrak. Už není o čem diskutovat. Je důležité i v debatním zápalu projevovat úctu k názorům a postojům druhého.
