Úterý 16. 3. 2021
Ez 47,1-9.12
Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“ Pak mě přivedl zpět na břeh řeky. Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
V závěrečných kapitolách své prorocké knihy popisuje prorok Ezechiel v babylonském vyhnanství vizi nového chrámu a Jeruzaléma, zničených v roce 587/6 př. n. l. králem Nabukadnézarem. Vize je ozvukem ráje z knihy Genesis. Její ještě vystupňovanou parafrázi najdeme v popisu nebeského Jeruzaléma v závěru knihy Zjevení. Životodárná voda, která v hojnosti prýští z Chrámu (místa přebývání Božího), nejen uzdravuje a oživuje všechno, co zaplavuje, ale její nadbytek. To je samozřejmě kvalita, kterou ocení zejména člověk žijící v místech nedostatku vláhy a vody, což je typické pro Palestinu. A na březích roste stromoví darů života (pokrmu i léčivé síly).
Přebývání s Bohem je zdrojem života a všude, kam Boží moc zasáhne, rozkvete život. I my jsme chrámem, místem Božího přebývání, a podle Ježíšových slov „kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘, jak praví Písmo“ (Iz 58,11). Můžeme tedy být zdrojem živé vody (Ducha sv.) pro svět kolem nás.
Jan 5,1-3a.5-16
Byly židovské svátky a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V Jeruzalémě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethzatha, s pěti podloubími. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl tam jeden člověk, ten byl nemocný už osmatřicet let. Když ho Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je tak nemocný už dlouho, zeptal se ho: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestoupí přede mnou.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal svoje lehátko a chodil. Ten den však byla sobota. Proto židé tomu uzdravenému namítli: „Je sobota! Nesmíš nosit lehátko!“ Odpověděl jim: „Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl: `Vezmi své lehátko a choď!'„ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: `Vezmi ho a choď'?“ Ale ten uzdravený nevěděl, kdo to je. Ježíš se totiž vzdálil, protože na tom místě bylo mnoho lidí. Později ho Ježíš potkal v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího!“ Ten člověk odešel a oznámil židům, že ho uzdravil Ježíš. Proto židé Ježíše pronásledovali, že dělal takové věci v sobotu.
Ježíš uzdravuje v sobotu svým slovem člověka, který věřil v magickou sílu vody v rybníku Bethzatha v určitém okamžiku. Místo toho mu Ježíš vrací plný život svým slovem, a to nejen po stránce tělesné. Víc než nemoc, postižení a nemohoucnost ohrožuje člověka zlo, hřích v jeho životě, který mu bere sílu, podlamuje jeho zdraví a životní energii. Ten uzdravený neprojevuje žádnou zvláštní vděčnost, téměř by se zdálo, že je tomu naopak: neví, kdo je Ježíš, a když se to dozví, hned to jde vyzvonit farizejům. Ježíš není limitován ve svém působení kvalitami lidí a nečiní je závislé na své osobě, nýbrž skrze sebe odkazuje dál. Jeho oponenty jeho velkorysost, suverenita, s níž jedná, i ve vztahu k Zákonu a Bohu, popuzuje a snaží se ho zneškodnit. Je totiž vším svým bytím (slovem, jednáním i chováním) kritikou jejich úzkoprsosti a dezinterpretace Boží vůle. A to se neodpouští.
Ježíš uzdravil jednoho z mnoha potřebných. Kolem toho rybníka jich leželo velmi mnoho. Proč uzdravil právě onoho nejspíš paraplegika a ne někoho jiného nebo všechny, se nedozvídáme. Jeho uzdravení je znamením: být zdravý člověk musí opravdu chtít a netýká se to jen fyzična člověka. I nad každým z nás se možná Ježíš zastavuje a ptá se nás na naše zdraví a na zároveň i na to, co jsme ochotni pro to sami s jeho pomocí udělat. Ten člověk poslechl a nosil své lůžku, což vypadá nesmyslně, ale nepochybně to mělo co do činění s jeho uzdravováním. I on se musel namáhat.
