Neděle 11. 4. 2021 – 2. neděle velikonoční

Sk 4,32-35

Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

Autor Skutků ukazuje ideální obraz církevního společenství. Jeho rysy jsou jednota v cítění a smýšlení (jednota není uniformita), tedy společné nastavení na dobro, dále solidarita, zejména v hmotných potřebách, společenství darů a hlásání evangelia. Pokud toto funguje, je Bůh uprostřed takového společenství (spočívá na něm milost). Historicky vzato to takto dokonale nefungovalo, jak je zřejmé hned z následujících kapitol, ale je důležité mít před očima ideál. V tomto ideálním vyobrazení hraje vlastně nejdůležitější roli solidarita, společenství darů a jejich rozdělování podle potřeb. Trochu to sice připomíná komunistickou ideologii (každému podle jeho potřeb), ale ta se jen „opičila“ po tomto ideálu. Jedno srdce, jedna duše znamenají nastavení příslušníků obce na sebe navzájem, na harmonii vztahů. Při zachování individuální rozdílnosti je třeba usilovat o vzájemné porozumění, vzájemnou ohleduplnost a vzájemnou podporu, která plyne z láskyplné všímavosti.

1 Jan 5,1-6

Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.

Hlavním tématem Prvního listu Janova je láska, a to jak k Bohu, tak k lidem. Láska je jen jedna, takže ve skutečné lásce k lidem je implicitně obsažena i láska k Bohu a naopak. Láska je velmi praktická a konkrétní, není to mystické vytržení, vznášení se nad zemí, nýbrž v konkrétních činech naplněný vztah způsobem, jakým Bůh miluje člověka. Každý, kdo dělá něco pro druhé skutečně z lásky, je médiem, skrze něž se realizuje Boží láska.

Jan 20,19-31

Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

Ježíš se neprotáhl klíčovou dírkou ani neprošel zavřenými dveřmi. Autor nám nabízí důležitou zkušenost: tam, kde jsou lidé pohromadě v jeho jménu, je i on přítomen, a to i v situacích obtížných, naplněných strachem. A také to první, co Ježíš říká svým učedníkům je „pokoj vám“. Pokoj, který Ježíš učedníkům zvěstuje a nabízí je něco mnohem hlubšího a zásadnějšího než jen klid a mír. Je to zakotvenost v Bohu, jež je naplněním Božích příslibů, jak to vyjadřuje i hebrejské slovo „šalom“. Jde o eschatologickou skutečnost, která je darem pro současnost.

A v tomto daru zakotvenosti je obdařuje i darem Ducha, v jehož moci mohou zpřítomňovat Boží království, odpouštět hříchy, tedy odvrat od Boha, mohou lidi vracet zpět k Bohu.

Protože Tomáš nebyl přítomen, tak tomu nevěřil, nemohl to zakusit jako ostatní a lidské svědectví mu bylo málo. Ježíš využil této situace Tomášovy nevěry, aby přesvědčil nejen Tomáše, ale i všechny ostatní, kteří si na jeho přítomnost nemohou „sáhnout“. Svědectví druhých je důležité, může otevřít dveře k nové zkušenosti, ale tu zkušenost musí udělat každý sám. Ježíš vyšel Tomášovi vstříc, vychází i nám a začíná svým darem zakotvení v Bohu, svým darem pokoje: „pokoj vám“. Tento pokoj vytváří prostor k setkání, k důvěře a naději.