Pondělí 12. 4. 2021 – 2. týden velikonoční
Sk 4,23-31
23Když byli propuštěni, přišli mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší. 24Když to uslyšeli, jednomyslně pozdvihli hlas k Bohu a řekli:„Panovníku, ty, který jsi učinil nebe i zemi i moře a vše, co je v nich, 25ty jsi «skrze Ducha svatého» ústy svého služebníka, «našeho otce» Davida, řekl:‚Proč zuří národy a lidé zamýšlejí marné věci? 26Králové země se postavili a vládcové se shromáždili společně proti Pánu a proti jeho Kristu.‘ 27V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, 28aby učinili, co tvá ruka a «tvůj» úradek předem určily, že se má stát. 29A nyní, Pane, pohleď na jejich hrozby a dej svým otrokům se vší smělostí mluvit tvé slovo; 30vztahuj svou ruku k tomu, aby se dála uzdravení, znamení a divy skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše.“ 31Když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a směle mluvili Boží slovo.
Petr s Janem se vrátili mezi své, aby jim poreferovali, co se událo. Reakcí společenství byla děkovná modlitba a zároveň prosba o odvahu hlásat evangelium a dosvědčovat víru skrze jednání v Ježíšově jménu. Boží odpovědí na tuto jejich modlitbu byl aktuální dar Ducha. Modlitba vyjadřuje na jedné straně jistotu Božího vedení (Bůh má v ruce i ty situace, které se jeví jako beznadějné), na druhé pokorné vědomí, že člověk se nemůže spoléhat jen na své síly. Tak by měla modlitba vypadat – modlitba důvěry, jak to charakterizuje i apoštol Pavel v listu Filipanům (4,6): „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním.“ Modlitba má ovšem sílu jen tehdy, když je zaměřena na růst Božího království, když za ní člověk stojí svou vydaností pro Boží vládu. Pak se skutečně dějí divy a svět se otřásá v základech.
Jan 3,1-8
Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, přední muž mezi Židy. 2Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh.“ 3Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“ 4Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se.“ 5Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. 6Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. 7Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. 8Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
Za Ježíšem přišel Nikodém (ten, jenž se Ježíše zastal před veleradou v 7. kap. a jenž se podle závěru evangelia společně s Josefem Arimatejským postaral o Ježíšův důstojný pohřeb) s jistou opatrností v noci. Nicméně noc je časem pro důležité věci, v noci je člověk často citlivější, otevřenější a schopný jít víc do hloubky. Noc je místem odhalování tajemství. A také Ježíš Nikodémovi odhaluje tajemství narození a života z Ducha. Nikodém byl možná především zvědavý, co je to za člověka tenhle Ježíš, který je přece jen výjimečný. Ježíše oslovuje titulem „rabbi“, učiteli, tedy vzdává mu úctu a považuje ho za sobě rovného, ačkoliv Ježíš byl potulným kazatelem a Nikodém členem velerady, resp. jedním z židovských předáků. Dnes by to byl politik nebo významná veřejně činná osoba. Rozhovor naráží na křest (narození z vody), ale není to hlavní myšlenkou – hlavním tématem je dar Ducha, narození z Ducha jako přejití do jiného modu existence.
Zdánlivě naivní Nikodémova námitka k řeči o novém narození ukazuje na složitý problém pochopení jiné dimenze existence, o níž Ježíš mluví a jež je nakonec vyjádřena metaforou větru. Jak se člověk stane „nově narozeným“ z Ducha, je těžké uchopit, nelze to naplánovat, naprogramovat (jako ten vítr), a přece se to děje a nakonec je to zakusitelné (vítr je slyšitelný). Vítr je tu symbolem pro Ducha, jenž je svobodný, nekontrolovatelný (není jasné, odkud kam se pohybuje), ale zakusitelný. Člověk slyší jeho zvuk, doslova hlas, což může být narážka na hlásání, slovo. O Ježíšovi jeho současníci také mnohdy nevědí, odkud skutečně přichází a kam jde, ale mohou slyšet jeho hlas. Ježíš je tím, kdo je narozen z Ducha par exellence.
Nikodém přišel v noci, za tmy, a ta se mu proměnila ve světlo poznání. V janovské teologii hraje tento moment vystoupení ze tmy do světla vírou v Ježíše důležitou roli.
