Středa 28. 4. 2021 – 4. týden velikonoční

Sk 12,24; 13,5a

Boží slovo se šířilo a rozrůstalo. Když Barnabáš a Šavel vyplnili svůj úkol, vrátili se z Jeruzaléma a vzali s sebou Jana, kterému říkali Marek. V antiošské církevní obci byli muži, kteří měli dar promlouvat z vnuknutí a učit: Barnabáš a Šimon, kterému říkali Niger, Lucius z Kyrény a Manahen, který byl vychován spolu s údělným knížetem Herodem, a Šavel. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Šavla pro dílo, ke kterému jsem je povolal!“ Postili se tedy a modlili, potom na ně vložili ruce a propustili je. Tak oni, vysláni od Ducha svatého, přišli do Seleukie. Odtamtud odjeli lodí na Kypr. V Salamině vystoupili a kázali Boží slovo v židovských synagogách.

V prvotní církvi byla nejrůznější charismata (dary Boží/Ducha sv.), jež sloužila budování církevní obce a šíření evangelia. Charisma (a ani dnes o ně není nouze) nejsou obdarováními pro jednotlivce, aby si jimi získával pozornost a slávu, nýbrž pro obec, aby rostla, a pro službu Božímu království. Bohužel se dají zneužít, jak to ostatně komentuje apoštol Pavel zejména v 1. listu do Korinta a v Listu Římanům. Být výjimečně obdarovaný je svůdné a člověk si dary rád přivlastňuje pro sebe. Pavel a Barnabáš jsou vysláni k misijní práci nikoliv na základě vlastního rozhodnutí, touhy se uplatnit, nýbrž na základě kolektivní modlitby a rozpoznání Boží vůle s nimi.

Zajímavé také je, což si často neuvědomujeme, že raná církev se neskládala jen z chudých, otroků a neplnoprávných žen, nýbrž že v ní byli i lidé s postavením a majetkem, jako byl např. Manahen. Ostatně v Lukášově evangeliu i Skutcích je takových příkladů více, ale lze to vyčíst i z listů Pavlových. Tito lidé byli pro realizaci církevního života nesmírně důležití, protože měli prostředky k podpoře nutných aktivit. Bohatství a vlivné postavení nejsou samy o sobě překážkou pro budování božího království, naopak mohou znamenat velký přínos pro růst obce, pokud jejich nositel je nevyužívá jen sám pro sebe.

Jan 12,44-50

Ježíš zvolal hlasitě: „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v toho, který mě poslal; a kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě. Kdo moje slova poslouchá, ale nezachovává, toho já nesoudím; vždyť jsem nepřišel, abych svět soudil, ale abych svět spasil. Kdo mnou pohrdá a moje slova nepřijímá, má svého soudce: to slovo, které jsem hlásal, bude ho soudit v poslední den. Neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat. A já vím, že jeho příkaz je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec.“

I když skrze Ježíše přichází na svět soud, což znamená rozlišení dobra a zla, je jeho posláním, které naplňuje do krajnosti, záchrana světa. Ježíš sám nesoudí, nezatracuje nikoho, ale nabízí cestu záchrany, cestu života. Ta mimo jiné spočívá i v tom, že se zřetelně už v rámci tohoto světa odděluje pravda od nepravdy, lži, a to v životě jednotlivce i celých společenstvích. Proto také Ježíš o sobě mluví jako o světle. Svým bytím vrhá světlo, v němž se ukazuje, co je kdo zač. Tím klade zároveň na své následovníky nárok: stát svým životem v pravdě, bojovat proti lži. Lež nespočívá jen v mluvení nepravdy, ale především v nepoctivé realizaci života, má existenciální rozměr. Je možné lhát celým svým životem, vydávat falešné svědectví, a to je odvrat od Boha, bytí v temnotě, kam jsou pak strháváni i další.