1. 5. 2021 – 4. týden velikonoční
Sk 13,44-52
Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ,Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.‘“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.
Hlásání pravdy a konání dobra se leckdy nesetkává s příznivou reakcí, protože vyvolává závist a pocit ohrožení těch, kdo staví svůj život na moci a bohatství. Takové jednání uniká jejich moci a to je činí nervózními. Přesně o to šlo i v konfliktu Pavla a Barnabáše se Židy v Antiochii Pisidské. Kromě osobní žárlivosti a strachu ze ztráty vlivu šlo také o finance, protože hrozilo, že Pavel s Barnabášem odloudí židovské obci (synagoze) lidi z řad bohabojných ve prospěch rodícího se křesťanství, rodící se křesťanské obce. Těmto židovským kritikům se podařilo zorganizovat odpor vlivných vrstev města (k tomu jim byly dobré i ženy z vrchních vrstev) a Pavla s Barnabášem z města vypudit. Přes tento odpor a zdánlivý neúspěch zaseté semeno už začalo přinášet své plody, radost a naplnění Duchem sv. Pavel s Barnabášem tak naplňují i Ježíšova slova, že když učedníci jsou odmítáni v jednom místě, mají odejít do druhého. Konec konců je to Bůh, kdo jedná. Není třeba jít vždycky hlavou proti zdi.
Jan 14,7-14
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ,Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“
V této části Ježíšovy řeči po večeři na rozloučenou slyší učedníci základní sdělení: Ježíš je viditelnou tváří Boží. Transcendentní Bůh, jehož nelze postihnout lidskými smysly, se dává poznat v lidské osobě svého Syna, a to jako Bůh nejen dobrý a milosrdný, jak v něj židovstvo věřilo, ale dokonce takový, který je ochotný se vzdát ve prospěch člověka všeho, sestoupit na dno lidského utrpení a lidské vydanosti. Skutky, o nichž tu Ježíš k učedníkům mluví, nejsou zázraky v běžném slova smyslu, nýbrž skutky lásky, které skrze své následovníky koná Ježíš. Jeho odchod k Otci znamená, že jim v osobě Ducha sv. (Parakleta) bude přítomen, bude jejich silou. Tak budou moci působit dál, než mohl Ježíš v rámci svého pozemského působení, avšak ve skutečnosti de facto nikoliv oni, ale on v nich.
Autor evangelia má zřejmě na mysli především misii, rozšíření evangelia. Ježíšův odchod k Otci je spojen (nejen zde) s příslibem vyslyšení proseb. Ovšem prosit ve jménu Ježíšově znamená ztotožnit se s Ježíšovou osobou a jeho jednáním, není to pouho pouhé dovolávání se Ježíšova jména jako jakési magické formule, nýbrž schopnost vydanosti, napojení se na Otce. Je to na jedné straně silný příslib a již zde dokonce dvakrát opakovaný, na druhé obrovský nárok na člověka obracet se na Otce jako Ježíš.
Ježíšovým slovům je třeba dobře rozumět. Ježíš tu neslibuje svým učedníkům, že je zbaví všech problémů, když se na něj bude obracet s prosbou o jejich vyřešení. Ježíš jim slibuje, že vyslyší jejich prosby, když budou prosit o to, co jemu leželo na srdci, k čemu nasadil svůj život, a to je růst Božího království na zemi, resp. prosazení Boží lásky. V tomto ohledu žádná prosba není nevyslyšená, i když její naplnění může hodně přesahovat horizont lidských představ.
