16. 5. 2021 - 7. neděle velikonoční

Sk 1,15-17.20-26

Petr se postavil před bratry – bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí – a řekl: „Bratři, muselo se splnit to, co v Písmu předpověděl Duch Svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se totiž k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: `Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí' a `jeho úřad ať dostane jiný'. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš příjmení měl Justus a Matěje. A takto se modlili: „Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil.“ Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.

Čtení ze Skutků je stejné jako o pátečním svátku apoštola Matěje, proto komentář je téměř totožný.

Liturgické čtení, z něhož je z textu vynechaná část s Jidášovým koncem (verše 18 a 19, jež jsou zde kurzívou), přináší dvě základní informace, a to konec Jidášův v rámci Dvanácti a dovolbu apoštola Matěje („výběrové“ řízení na funkci apoštola v rámci Dvanácti). Pouze Matoušovo evangelium a Skutky mluví o Jidášově smrti (jde nicméně o dvě různé tradice spojené s polem zvaným Pole krve – Hakeldama). Líčení Jidášovy smrti (ať už šlo historicky o skutečnou fyzickou nebo duchovní smrt, tedy odpad od Ježíše) je jakýmsi varováním pro ty, kdo odejdou ze společenství Ježíšových učedníků a pokračovatelů, z církve. Jsou mrtví, vyloučili se ze společenství spásy.

Dovolba apoštola Matěje, jenž má přijít na Jidášovo místo, je zajímavá způsobem volby i kritérii. Z možných kandidátů jsou vybráni dva a mezi nimi se má rozhodnout. Kritéria pro to jsou: příslušnost k širšímu okruhu Ježíšových učedníků (chodili s námi v době Ježíšova pozemského působení) a stali se společně s Dvanácti svědky Ježíšova zmrtvýchvstání. Způsob volby mezi vybranýma dvěma je zcela běžný a dodnes praktikovaný v situacích, kdy se zdá, že obě možnosti jsou vyrovnané (losování jako naše „hodit si korunou“), avšak je doprovázen modlitbou, nejde tedy jen o náhodu. O Matějovi vlastně z Nového zákona nic dalšího nevíme, jeho volbou jde o symbolické doplnění Dvanácti. Dá se téměř s jistotou tvrdit, že onen nezvolený Josef, zv. Barsabáš-Justus, také působil jako Ježíšův učedník. Volba měla symbolický význam, ale neznamenala, že onen Josef je v očích Božích horší než Matěj. Někdy je užitečné si tohle uvědomit, když se člověk v nějaké volbě ocitne v roli nezvoleného.

1 Jan 4,11-16

Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

Autorův důraz na lásku, a to tu mezi lidmi (bratřími, ve společenství) a tu mezi Bohem a člověkem, se stále opakuje. Láska je ve skutečnosti jen jedna, jak to chce autor zdůraznit. Nelze milovat Boha bez lásky k člověku, a skutečná láska k člověku znamená, že člověk miluje i toho, kdo je jejím zdrojem, i když to třeba neví. Nicméně vědomě přebývat v Bohu v křesťanské perspektivě lze jen ve víře v jeho Syna. Co ovšem znamená „přebývat v Bohu“ a proč je to možné jen ve víře v Ježíše jako Božího Syna? Bůh se dal v plnosti skrze svého Syna, vstoupit do této plnosti je možné tedy jen touto cestou. To ovšem prakticky znamená nikoliv mystické vytržení, nýbrž jednání z lásky k druhým.

Jan 17,11b-19

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím (ještě) ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“

Tento text je součástí tzv. Ježíšovy velekněžské modlitby, která patří k Ježíšovým řečem na rozloučenou. Tyto řeči jsou vloženy mezi Poslední večeři a pašijové události (zatčení v getsemanské zahradě). Ježíš prosí Otce za své učedníky, avšak nikoliv, aby byli vysvobozeni od všech útrap, pronásledování, těžkostí, nemocí …, nýbrž aby zůstali věrní, aby svou víru ani příslušnost ke společenství nevzdali. Tato jeho prosba je aktuální i pro nás, pro naši církev či naše církve. Ježíš prosí, aby jeho učedníci zůstali v pravdě, čímž míní zakotvenost ve společenství s Otcem a Synem. Mají být posvěceni, zasvěceni, tedy učiněni posvátnými, oddělenými od tohoto světa, pro Boha. „Světem“ janovská tradice nemíní stvořený svět jako takový, nýbrž svět hříchu, svodu a zla. Ježíš prosí, aby jeho učedníci byli uchováni od „spolku s ďáblem“, aby nepodléhali svodům k nepravé existenci. Učedníci se mají radovat z Ježíšova návratu k Otci, protože to je i jejich budoucností – tam směřuje jejich život. Zatím však zůstávají ve světě a jejich posláním, stejně jako bylo Ježíšovým, je v tomto světě šířit znalost Boha, který je láskou, který nabízí život v pravdě. Na rozdíl od Ježíše však učedníci nejsou svatí (a my také ne), takže jsou velmi ohrožení: Ježíš se pro ně (nás) zasvěcuje, stává se obětí, obětí čistou a neposkvrněnou, aby jeho následovníci byli s to naplnit poslání, které jim dává. Aby byli s to jít jeho cestou.

Ježíšova velekněžská modlitba připomíná v některých částech Otčenáš, o němž Janovo evangelium jinak nemluví. Posvěcení Božího jména se naplňuje v lidské věrnosti Bohu, ochrana od Zlého je prosbou o ochranu od odpadu, od ztráty vztahu k Bohu a společenství. To jsou základní obrysy Otčenáše (začátek a konec) a o to prosí i Ježíš v Janově evangeliu pro své učedníky.