Pátek 21. 5. 2021 – 7. týden velikonoční
Sk 25,13b-21
Král Agrippa a Bereniké zavítali do Césareje; přišli pozdravit Festa a zdrželi se tam více dní. Festus přitom předložil králi Pavlův případ: „Je tady ve vazbě ještě z Felixovy doby jeden vězeň. Když jsem byl v Jeruzalémě, velekněží a židovští starší podali na něho žalobu a žádali, aby byl odsouzen. Odpověděl jsem jim, že Římané nemají ve zvyku, aby vydali nějakého člověka dříve, než by obžalovaný měl svoje žalobce před sebou a než by se mu dostalo příležitosti hájit se proti obvinění. Když sem tedy přišli, hned druhý den jsem bez odkladu zasedl k soudu a nařídil toho muže předvést. Žalobci se sice postavili proti němu, ale nekladli mu za vinu žádnou ze špatností, které jsem předpokládal. Měli proti němu jen nějaké sporné otázky o jejich náboženství a o nějakém mrtvém Ježíšovi, o kterém však Pavel tvrdil, že žije. Já jsem byl na rozpacích, co s těmi spornými otázkami. Proto jsem se ho zeptal, zdali by nechtěl jít do Jeruzaléma a tam se dát soudit v tomto sporu. Ale Pavel podal odvolání, aby byl ponechán ve vazbě, dokud by o něm nerozhodl císař. Proto jsem nařídil, aby zůstal ve vězení, až ho budu moci poslat k císaři.“
Skutky se v závěru věnují Pavlovu osudu po jeho příjezdu do Jeruzaléma. V této části líčí Pavlovo setkání s „králem“ Agrippou II. (tento titul oficiálně neměl) a jeho sestrou Bereniké (tato Bereniké je známa pro svůj milostný vztah s římským císařem Titem) za prokurátora Festa (nejspíš 60-62 n. l.). Římský prokurátor Festus neshledal v Pavlově počínání nic protizákonného, proto byl připraven jej propustit, ale Pavel se podle jeho slov odvolal k císaři, tedy k soudu v Římě. Autorovi Skutků jde o to ukázat, že křesťanství, jak ho reprezentuje Pavel, není nic „protistátního“, ba naopak. Pavlův osud je svým způsobem velmi podobný Ježíšovu – také Ježíše chtěl Pilát propustit, ale „nebylo mu to dovoleno“. Mocní mají své výmluvy.
Ačkoliv je velmi často jasné, že někdo, kdo je obviněn, je nevinný, že věci jsou jinak, přesto se nevinu nepodaří z nejrůznějších důvodů obhájit. Velmi často ze sobeckých důvodů žalobců a pomlouvačů, kvůli zachování prestiže, z nenávisti vůči nespravedlivě obviněnému či lhostejnosti je nevinný člověk odsouzen nebo veřejně i neveřejně ostouzen. Pomlouvačné a nepravdivé řeči a výroky jsou jedním z nejhorších hříchů, protože se proti nim de facto nelze účinně bránit, žijí pak svým životem a dotyčnému, proti němuž jsou namířeny, doslova ničí život, i když nemusí jít o žádný veřejný soud, což je umocňováno možnostmi současných komunikačních prostředků.
Jan 21,15-19
Když (se Ježíš ukázal svým učedníkům a) posnídali, zeptal se (Ježíš) Šimona Petra: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno ty víš, že tě miluji!“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce! Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“
Zmrtvýchvstalý Ježíš se v závěru Janova evangelia obrací na Petra, který byl chápán jak vedoucí figura Dvanácti. Petr, který vždy stál vpředu, musí na tři Ježíšovy otázky odpovědět pokorně a opakovaně vyznávat svou lásku k němu. Jako by nestačila jedna odpověď, je znovu a znovu dotazován. Asi nestačila, protože Petr musel do hloubky své bytosti (a skrze jeho osobu každý, kdo chce stát v čele) pochopit a přijmout, že autorita je službou a musí spočívat na principu lásky (k Ježíši). Bez lásky se autorita stává či může stát bezcitným výkonem moci, automatismem moci. Když je autorita vykonávána na základě skutečné lásky, velmi často může vést k tomu, co Ježíš Petrovi předpovídá: k obětování života, k sebedarování. Nemusí končit vždy fyzickou smrtí, ale vždy vede k tomu, že člověk se vydává a dává všanc beze zbytku ve prospěch těch, kdo jsou jeho autoritě svěřeni. To je cesta, na niž Ježíš, a to jako zmrtvýchvstalý Pán, Petra zve – cesta následování v lásce bez podmínek, cesta ke smrti a zmrtvýchvstání, a to každodenně. Nejde jen o smrt fyzickou a následný život v plnosti Božího království, ale o každodenní podíl na smrti a zmrtvýchvstání Ježíšově službou autority druhým. Papež František je skvělou ukázkou, jak má vypadat autorita v církvi, resp. autorita vůbec. Proto tak mnohým leží v žaludku.
