16.5.2021, 7. neděle velik. – Nanebevstoupení Páně
Z dnešní preface: Kristus vstoupil na nebesa, ale nepřestal být jedním z nás. My k němu patříme na věky. A proto tě celý vesmír oslavuje a všechno tvorstvo ti zpívá novou píseň.
I my s celý tvorstvem vzdáváme Bohu čest a slávu. Děkujeme mu a zároveň jej prosíme o odpuštění naší nevěrnosti a hříšnosti.
Mk 16,15-20
Ježíš se po svém zmrtvýchvstání po 40 dní zjevoval učedníkům, ale pak přestal, aby dal prostor životu církve a svobodě víry.
Kdyby se zjevoval stále, nutil by nás tak věřit v jeho zmrtvýchvstání a zabraňoval by pochybnostem a úvahám, jestli k němu došlo nebo ne. V 1 Kor 15,6 sv Pavel píše: „Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.“ Byl by se mohl takto hromadně ukazovat dalším a dalším a bral by nám svobodu rozhodnutí pro víru. Bral by nám svobodu nevěřit.
Nebyl by důvod propracovávat teologii zmrtvýchvstání, protože bychom ho prostě viděli. Nebyl by důvod pro leckteré aktivity církve, pro mnohou činnost papeže a možná ani biskupů. Oni mají hlásat Boží evangelium a být svědky víry, ale jakápak víra, když by Ježíš stál před námi.
Ale tím, že se Ježíš přestal zjevovat a že seslal svého Ducha, dal prostor pro činnost lidí, pro lidské hledání a bádání, pro katechezi o věcech neviditelných, pro svědectví o setkání s ním v modlitbě. Dal samozřejmě i prostor pro falešné kroky i pro lidské bloudění. Ale dal také prostor pro lidskou zodpovědnost za hledání.
Lidská svoboda je úžasný dar, i když k ní patří i možnost zbloudit. Bůh však nenechá svou církev, aby v bloudění a bludu zůstala. Bůh nás nenechal tak úplně na holičkách, seslal nám svého Ducha; svatodušní svátky budeme slavit příští týden. Duch nám ukazuje cestu pravdy, ale nenutí nás po ní jít.
Událost nanebevstoupení má ještě další rozměr, totiž poslání učedníků, úkol, který jim Ježíš dal – jít a hlásat a kázat o něm jako o Božím Synu. To byl úkol pro ně jako pro církev, kterou z nich Bůh vytvořil tím, že jim seslal svého Ducha. Církev tedy není společenství jen lidské, nýbrž zároveň Boží.
Ježíš, který vstoupil na nebesa se svým božstvím i lidstvím, nás lidi v tom předešel. I my budeme přijati do nebeského království, lidstvo už v tom udělalo malý krůček.
To je naše budoucnost, ke které směřujeme, a to je naše životní jistota. Naše lidství už je vázáno v nebi. Když Kristus vystoupil k otci, tak k němu přišel i kousíček lidstva nebo lidství.
Pohled vzhůru nám umožňuje cenu pozemských statků vidět jenom jako relativní, jako pomíjivou, ale možná právě proto je pro nás možné jich opravdově užívat.
