23. 5. 2021 Boží hod svatodušní

Sk 2,1-11

Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“

Letnice (něco jako naše dožínky) patřily ke třem velkým židovským poutním svátkům (Velikonoce-Pascha, Letnice  a Svátky stánků), při nichž bylo žádoucí putovat do Jeruzaléma a účastnit se obřadů v Chrámu. Do Jeruzaléma přicházeli i zbožní Židé z diaspory, z různých koutů tehdejšího (obydleného) světa kolem Středozemního moře (oikumené) na svátky. Patřilo to k vyjádření jednoty židovstva a osobní zbožnosti, i když Židé z diaspory se nemohli poutních svátků v Jeruzalémě účastnit každý rok, zatímco pro místní (obyvatele starověké Palestiny) Židy to patřilo k náboženským povinnostem, které plnili i Ježíš a jeho rodina.

Učedníci společně s Ježíšovými příbuznými, Ježíšovou matkou a ostatními ženami slaví Letnice v Jeruzalémě. Darem Ducha se toto společenství ustavuje jako církev. Tak se naplňuje Ježíšův odkaz. Vyvolením Dvanácti i shromažďováním učedníků – mužů i žen – kolem sebe Ježíš církev založil ve smyslu společenství, které s ním bylo spojeno. Po jeho smrti je darem Ducha toto společenství ustaveno jako „instituce“ s posláním svědčit a hlásat evangelium a tak pokračovat v Ježíšově díle. On je v této své církvi přítomen právě skrze Ducha. Duch přináší jednotu. Vyprávění tvoří jakýsi kontrapunkt k příběhu s babylonskou věží, v němž lidé ztrácejí schopnost si rozumět navzájem. Zde ji nalézají. Přestože jsou z různého prostředí, různých jazyků, tak rozumějí onomu základnímu poselství, jež je jim sdělováno. Dar srozumitelnosti je velkým darem, o nějž je třeba usilovat i prosit.

Výčet národů, jak je udává autor Skutků, odpovídá nejspíš rozšíření křesťanství ke konci 1. století n. l. Scéna seslání Ducha sv. je jakýmsi shrnujícím vyprávěním o počátku církve, jakýmsi „iniciačním rituálem“, jímž se ustavuje církev jako společenství jednoty v Duchu sv.

Gal 5,16-25

Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo (náležejí) Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Jedna ze zásadních pasáží závěru Listu Galaťanům, která vymezuje pomocí tzv. katalogů neřestí a ctností rozdíl mezi životem podle lidské sebestřednosti a egoismu a životem v následování Krista (životem z Ducha sv.), rozvíjí myšlenku podstaty křesťanské svobody. Tělem (v řečtině sarx, na rozdíl od soma) Pavel nemá na mysli lidskou tělesnost jako takovou, nepěstuje žádný dualismus těla a ducha, nýbrž tím myslí nevykoupenou lidskou přirozenost, onu touhu člověka po sebeprosazení na úkor druhých, společnosti, okolního světa, onu touhu člověka být pánem, která ho vede k použití všech možných i nedovolených prostředků, aby dosáhl svého cíle. Celá kapitola, z níž je tato pasáž, je kapitolou o lidské svobodě a zodpovědnosti. Pavel oslovuje své adresáty: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte tedy proto pevně a nedejte si na sebe vložit otrocké jho.“  A o něco dál pak upřesňuje: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ Svoboda, která je nám nabízena, je povoláním ke službě druhým v lásce, je svobodou člověka od sebe sama, od jeho egocentrismu a egoismu pro život v lásce, radosti, pokoji…, v součinnosti s druhými.

Sekvence

Svatý Duchu, sestup k nám,
dej své světlo temnotám,
v jasu lásky nech nás žít.

Přijď se svými dary zas,
otče chudých, mezi nás,
přijď nám srdce potěšit.

Těšiteli, buď náš host,
žij nám v srdci pro radost,
pro klid, kterým oplýváš.

Po práci nech oddychnout,
osvěž naši zprahlou pouť,
setři slzy z našich řas.

Daruj šťastný plamen svůj
věrným srdcím, pamatuj
na nás, k nimž ses naklonil.

Bez tebe jsme na zemi
ubozí a ztracení,
kořist pro tmu, pro omyl.

Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.

Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň.

Veď nás k ctnostem, nauč nás
dobrem naplňovat čas,
svými dary pomoz všem.

Uč nás, jak si zasloužit
šťastnou smrt. A dej nám žít
věčnou radost před Bohem.

Tuhle sekvenci mám moc ráda, tak jsem ji sem také dala. Myslím, že vyjadřuje velmi dobře lidskou touhu po naplněném životě, který si ale nemůžeme zajistit úplně sami.

Jan 15,26-27; 16,12-15

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku. Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“

Otec, Syn a Duch sv. jsou jedno, proto nás Duch může uvést do plné pravdy. Co to ovšem znamená, není tak úplně snadné říci. Plnou pravdou není myšleno nějaké další doplňkové sdělení k tomu, co učedníci již vědí. Pravda v Janově evangeliu (a v biblické mluvě vůbec) neznamená souhrn poznatků, pouhé rozumové poznání, intelektuální uchopení, nýbrž existenciální zakotvenost. Zaslíbení Ducha-Přímluvce, jehož přítomnost nahradí tu Ježíšovu pozemskou, je součástí Ježíšových řečí na rozloučenou. V hebrejštině je pravda spojena s významem spolehlivost, věrnost, zakotvenost. Učedníci mají pokračovat v Ježíšově díle, mají svědčit. Aby mohli svědčit pravdivě, musejí projít tím, co v dané chvíli ještě nemohou unést, co nemohou pochopit, a tím je Ježíšova smrt na kříži jako základní akt spásy, musejí být uvedeni do plné/celé pravdy. To po pravdě řečeno není srozumitelné tak úplně ani dnes nejenom lidem mimo křesťanství, ale ani křesťanům. Uvedení do celé či plné pravdy je uvedení do existenciálního přijetí kříže, existenciální angažovanosti ve stopách Ježíšových. Je to mnohem těžší, než se může zdát, pokud onu skutečnost vezmeme vážně jako základní pravdu, jako plnost pravdy pro tento svět, o tomto světě i o Bohu. Duch nepřináší nějaké nové zjevení, nýbrž dává pochopení toho, co Bůh v Ježíši učinil, zpřítomňuje toto Boží jednání a vede učedníky po této cestě dál.