13. 6. 2021 – 11. neděle v mezidobí

Ez 17,22-24

Tak praví Pán, Hospodin: "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vyčnívající hoře. Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí. Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."

Prorok Ezechiel uvádí krásné podobenství o vztahu Hospodina k Izraeli. Jen malá větévka, zasazená na příhodném místě (Hospodinově hoře), stačí k tomu, aby vyrostl nádherný strom, velkolepý cedr,  jenž poskytne podmínky pro život dalším živočichům. Hospodin rozhoduje o plodnosti a úspěchu. Tak zachrání Hospodin i Izrael, který je ve vyhnanství, zkrušený a bezmocný. Hospodin svůj lid neopustí, neboť pánem života je on, nikoliv lidé. Boží logika je jiná než lidská, jeho kategorie se s těmi lidskými tak úplně neshodují.

I když jednotlivci se leckdy nedočkají změny poměrů, tak pro celek to platí: Hospodin neopouští svůj lid, tedy ani církev.

2 Kor 5,6-10

Bratři! Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. (To proto, že) v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. A proto stůj co stůj usilujme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově (těla) zůstáváme, nebo se z něho odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.

Pavel stojí tak říkajíc jednou nohou už mimo tento svět. Ačkoliv si na Boží spásu (přítomnost) nemůže sáhnout, přesto je v ní zakotven a žije z ní naplno. Ona touha po plném společenství s Bohem ho nutí, aby žil v souladu s Boží vůlí, tedy láskou k druhým.

Mk 4,26-34

Ježíš řekl zástupu: "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned (člověk) vezme srp, protože nastaly žně."

Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."

Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.

Ježíš mluví v podobenstvích, aby si lidé mohli živěji představit, oč v jeho hlásání Božího království jde. Boží království není skutečností, kterou je možné vytvořit vlastníma rukama, a přece se člověka bezprostředně týká. Bůh se stal člověkem a  tím se Boží království stalo téměř hmatatelné. Boží království je tu nezávisle na člověku, ale je tu pro něj. Roste, a i když se zpočátku zdá malé, tak nakonec přeroste všechno. A je takové, že poskytuje domov, ochranu. Obraz žní může být obrazem soudu, ale zde je obrazem dosažení cíle – nakonec Boží království uzraje k plnosti a je možné sklízet jeho plody.

Ani učedníci všemu nerozuměli, Ježíš jim musel leccos vysvětlovat. To je také naše situace. Oporou nám může být skutečnost, že růstu Božího království nelze zamezit a že se nakonec prosadí jako domov pro ty, kdo v něm chtějí být.