Neděle 27. 6. 2021 – 13. neděle v mezidobí

Mdr 1,13-15; 2,23-25

Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

Bůh je dárcem života, je Stvořitel. Jeho touhou je plný život pro každého člověka. Smrt jako taková (fyzická, smrt těla) je přirozeným zánikem, jenž ke stvoření patří. Tak tomu bylo od počátku. To, co nastalo lidskou touhou postavit se na místo Boží, je smrt jako odloučení od Boha. Nelze spekulovat o tom, co by bylo, kdyby bylo či nebylo, ale nejspíš by lidé procházeli svým fyzickým zánikem jiným způsobem, kdyby byli neztratili své společenství s Bohem. Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, ale to neznamená, že k nekonečnému životu tady na zemi, nýbrž k nekonečnému společenství se sebou. Smrt je předěl, který je díky narušenému vztahu k Bohu prožíván těžce a působení zla ve světě jej ještě zhoršuje.

2 Kor 8,7.9.13-15

Bratři! Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim prospěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujte vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: `Kdo (nasbíral) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'

Pavel apeluje na solidaritu s potřebnými v Jeruzalémě. Solidarita je v naší současné chvíli velmi důležité téma. Bůh je ten, kdo rozdává – a nejvíc ve svém Synu. Proto máme následovat tuto Boží velkorysost a být solidárními s těmi, kdo jsou v nouzi a potřebují pomoc. Ten, kdo dává, bohatne víc než ten, kdo dostává. Moci dávat, dělit se je obrovské privilegium. A navíc ve skutečnosti nám nic tak úplně nepatří, i my jsme všechno dostali, byť ne zcela zadarmo, bez vlastního přičinění.

Mk 5,21-43

Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel.

Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“

Zatímco ještě mluvil, přišli lidé) (z domu představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k tomu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče ihned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.

Markovo evangelium vypráví o dvou mocných Ježíšových činech najednou. Jde o typicky markovskou tzv. sendvičovou metodu: příběh začíná prosbou Jairovou, pak je přerušen jiným děním (uzdravením ženy s krvotokem) a končí vyřešením Jairovy prosby o uzdravení dcery, která navíc mezitím zemřela. Vložený příběh nemocné ženy tedy slouží ke zpomalení dění a tak k vystupňování dramatu nemocné dcery.

Ježíš je dárcem uzdravení, je tím, kdo si přeje pro člověka život, a to pro každého bez ohledu na jeho postavení, stáří, pohlaví. Záleží mu na ženách – uzdravuje hned dvě. Příběhy s uzdravením nejsou výzvou k nerealistickému očekávání vyslyšení každé prosby o uzdravení, nýbrž sdělením, že v Ježíši je Boží moc, že Ježíš dává život a že je třeba tomu důvěřovat. Ježíš chce pro každého člověka plnost života, ta ale může leckdy vypadat jinak, než si představujeme. Mnoho z Ježíšovy uzdravující moci mají dnes „nezázračně“ lékaři a jiné pomáhající profese. I skrze ně Ježíš dává své uzdravení a život.

Žena s krvotokem odchází uzdravená s přáním pokoje, tedy s přáním naplnění života. Jairovou dceru je třeba uvést do plnosti života i tím, že dostane najíst. Ježíš vnímá velmi silně skutečné potřeby těch, kdo se na něj obracejí. Ty jsou mnohdy až za tím prvně vysloveným přáním. Onen pokyn, aby dívce dali najíst, je také pokynem pro rodiče, aby se o dítě starali, aby mu dali opravdu to, co potřebuje, což může být i nedostatek projevované lásky, prostě cokoliv. A ona uzdravená žena už nemá být trápená ničím, co ji až doposud ničilo život, což byla nejen nemoc, ale nejspíš i nezájem okolí, má žít v pokoji, radosti a pevné víře, ve vazbě na Ježíše. Podařilo se jí vystoupit z davu, projevit se, ukázat svou víru a důvěru, dokázala o svém životě i neduhu mluvit a svěřit je Ježíšově moci.