Čtvrtek 1. 7. 2021

Gn 22,1-19

Bůh zkoušel Abraháma a řekl mu: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Abrahám vstal časně zrána, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a syna Izáka. Naštípal dříví pro celopal a vypravil se na místo, které mu Bůh jmenoval. Třetího dne, když Abrahám zdvihl oči, uviděl zdálky to místo. Tu pravil Abrahám svým služebníkům: „Zůstaňte zde s oslem, a já s chlapcem půjdeme tamhle, abychom se klaněli, a pak se k vám vrátíme.“ Abrahám vzal dříví na celopal, naložil je na svého syna Izáka a do rukou si vzal oheň a nůž. A tak oba dva šli spolu. Cestou se Izák obrátil na svého otce Abraháma a řekl: „Otče!“ Odpověděl: „Co je, můj synu!“ Izák nato: „Hle, tady je oheň a dříví, ale kde je ovce k celopalu?“ Abrahám odpověděl: „Bůh si vyhlédne ovci k celopalu, můj synu“ – a šli oba dva spolu dál. Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nedělej mu nic zlého, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Abrahám nazval to místo „Hospodin se stará“, proto se dnes říká: „Na hoře, kde se Hospodin stará.“ Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“ Potom se Abrahám vrátil k svým služebníkům a vydali se na cestu do Beršeby; a Abrahám tam zůstal bydlet.

Tento příběh o obětování Izáka je jedním z nejdramatičtějších biblických příběhů. Těžko si představit náročnější situaci Izákových rodičů (i když o Sáře tu není ani zmínka), když onen nositel zaslíbení má být obětován. Zkouška víry je tu vyhnaná na nejzazší mez. Připadá nám to nemožné, Bůh se jeví jako krutý, a přece se takové situace v životě odehrávají. Vzpomeňme si na Čapkovu Matku; a takových příběhů, nejen literárních, by se v dějinách našlo hodně. Jsou hodnoty a situace, kdy člověk musí obětovat to, co mu je nejdražší, co ho nejvíc stálo, co bylo smyslem a naplněním jeho života.

Bůh lidskou oběť nakonec nepřipustí, tím dává najevo, že on sám nevyžaduje lidské oběti, ale ochotu překročit horizont vlastní zajištěnosti, tedy udělat krok víry do „prázdna“. To prožije v menším či větším každý, kdo svou víru a důvěru v Boha bere vážně.

Každý z nás se musí vzdávat lecčeho, rodiče musí propustit svoje dospělé děti, učitelé a vychovatelé své milované žáky, někdo musí opustit domov, přátele…. Každá taková situace může být prohloubením víry a krokem kupředu.

Mt 9,1-8

Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle – přinášeli mu ochrnulého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Někteří z učitelů Zákona si však pomyslili: „Ten člověk se rouhá!“ Protože Ježíš poznal jejich myšlenky, řekl: „Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? Vždyť co je snadnější – říci: `Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci: `Vstaň a choď '? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnulému: „Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!“ A on vstal a odešel domů. Když to zástupy viděly, zmocnila se jich bázeň a velebily Boha, že dal takovou moc lidem.

Ježíš uzdravuje ochrnutého člověka, který je na tom tak zle, že musí být doslova přinesen, dopraven jinými. Uzdravuje však nejdříve jeho nitro, jeho duši, pak teprve i jeho tělesnou schránku. Dnes se hodně zdůrazňuje, že nemoc je vždy psychosomatická záležitost, ale zde jde ještě o něco víc. O dotyčném člověku nic nevíme, on je jen pasívním účastníkem dění: je přinesen, jsou mu odpuštěny hříchy, je uzdraven. Teprve na konci celého dění se stává tím, kdo může i s lehátkem (symbolem své bezmoci) odejít. Teprve na konci se stává tím, kdo je schopen jednat. Obtížné situace člověka srážejí, uvádějí do stavu strnulosti, nehybnosti, ale i zlosti, pocitu nespravedlnosti, závisti …. Leckdy je opravdu třeba napřed uzdravit nitro člověka, aby mohl být uzdraven i celý člověk. Hřích není něco jen „éterického“, nehmatatelného, nýbrž konkrétního, co postihuje člověka ve všech jeho vazbách: k ostatním, k Bohu, k němu samému, ke stvoření kolem. Tohle uzdravit není úplně snadné. Často je nejobtížnější, aby člověk dokázal odpustit sám sobě, přijmout uzdravení.

Pozoruhodná je reakce učitelů Zákona – reptají, kritizují, znehodnocují Ježíšovo jednání, protože jim ten člověk leze na nervy tím, jak je dobrý, schopný, v Boží přízni. Prostě těžko nesou, že je někdo převyšuje, že si osobuje moc, kterou by rádi měli. Mnohdy nám tohle jednání není tak úplně vzdáleno, i když ho – stejně jako ti učitelé Zákona – držíme v sobě a tajíme své nepřejícné a závistivé myšlenky. Důležité je, abychom s tím uměli pracovat a nakonec se radovat jako zástupy, že se udála dobrá a prospěšná věc, i když jsme to nebyli my, kdo ji udělal.