4.7.2021, neděle – 14. během roku

Ježíš šel do svého domova, tam, kde by se měl cítit nejlépe a nejbezpečněji, ale ukázalo se, že si musí vytvářet jiný domov, že jeho pravý domov je jinde, mezi lidmi, kteří jej přijímali. Děkujme Bohu, že i nám dává domov, pravý domov, kde jsme přijímáni našimi nejbližšími.

Mk 6,1-6

Lidé viděli Ježíše a jeho působení. Jak na to reagovali? - Člověk může žasnout nad neobyčejnými činy, vidět neobyčejné divy a zázraky, ale přesto nemusí nevěřit, nemusí věřit tomu, kdo je koná. Moudrost a divy mohou být nepřesvědčivé, když je hlava a srdce blokováno předsudky.

Zkušenost Ježíšova v jeho domovině byla v tomto smyslu bolestivá. To možná známe také. Přijdeme na nějakou originální a geniální myšlenku, vyslovíme ji s očekáváním, jak druhé ohromí, a setkáme se jen se skeptickými komentáři, protože lidé nás přece znají a vědí o nás, co jsme zač, odkud pocházíme nebo jaké máme vzdělání nebo že jsme rozvedení a žijeme v neplatném manželství nebo máme divnou barvu kůže apod.

Jak často tato skepse zabrání nějakému velikému a mocnému činu či dokonce zázraku? Jak často mu zabráníme my sami svým předsudkem?

Mirej píše ve svém komentáři:

Ježíšovi spoluobčané vidí sice jeho neobyčejnost, jeho schopnosti, jeho moudrost, jeho moc, ale místo aby byli rádi, že je mezi nimi někdo vynikající, tak se naštvou, protože je to přece ten syn obyčejného tesaře a příbuzný těch úplně obyčejných bezvýznamných sousedů. Jak si někdo tak obyčejný, tak nízkého původu může dovolit vynikat a být nade všechny! Obyčejný a nesmyslný pocit křivdy a závisti, nepřejícnosti a uraženého pohrdání. (Ani Ježíš nebyl ušetřen lidské malosti a ani on ji nebyl s to změnit, právě proto, že byl příliš dobrý.) Dobrý člověk je výčitkou pro ostatní, a proto se ho často snaží zbavit nebo alespoň znemožnit v očích druhých.

Ježíš je nepřijat lidmi ze svého prostředí a blízkého okolí ne proto, že by dělal něco špatně, ale proto, že nad ně vyniká. Tím si však oni uzavírají cestu, jak by mohli z jeho moci, schopností a moudrosti těžit, jak by mohli být obohaceni a mohlo se jim dařit lépe. Závist a nepřejícnost, tak typické pro nás v Česku, se nakonec obracejí proti jejich nositelům samým. Ježíš tam nemohl udělat žádný zázrak. A u nás často platí, že bohatství a úspěch se neodpouštějí.

Přející a otevřené srdce, radující se z úspěchu druhého, má za důsledek podíl na dobrech od druhého, obohacení jeho přínosem, rozšíření dobra.

Ježíš uzdravil jen pár nemocných a šel pryč. Kdo chce k němu náležet, nesmí dbát na předsudky a musí to, co může dát, prostě dávat. Třeba někomu jinému. Tak jako Ježíš, který opustil svůj domov a „obcházel pak okolní vesnice a učil“. Tak vznikala nová rodina, jeho rodina, společenství jeho učedníků, církev. Vznikala ne z těch, kdo se nad Ježíšem pohoršovali, nýbrž z těch, kdo jej přijímali s radostí nad tím, jak je dobrý a jak působí božskou mocí.