Čtvrtek 5. 8. 2021 – 18. týden v mezidobí

Nm 20,1-13

V prvním měsíci přišlo všechno množství synů Izraele na poušť Sin. Lid se usadil v Kadeši. Maria tam zemřela a byla tam pochována. Nebylo vody pro takové množství, srotili se tedy proti Mojžíšovi a Árónovi. Lidé se s Mojžíšem hádali a říkali: „Kéž bychom zemřeli, jako zahynuli naši bratři před Hospodinem! Proč jste přivedli Boží obec na tuto poušť, abychom zde zemřeli my i náš dobytek? Proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste nás přivedli na toto ošklivé místo? Není to místo k setí, je bez fíkovníků, vinic, granátovníků, a ani vodu nemáme k pití!“ Mojžíš a Árón přišli ze shromáždění ke vchodu do stánku schůzky a padli na svou tvář. Ukázala se jim Hospodinova velebnost a Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vezmi si hůl a shromáždi všechny, ty a tvůj bratr Árón. Před nimi poručte skále, aby vydala svou vodu. Vyvedeš jim vodu ze skály a napojíš všechny i jejich dobytek.“ Podle rozkazu Mojžíš vzal hůl, která byla před Hospodinem, s Árónem shromáždili všechny před skálu a řekl jim: „Slyšte, buřiči! Vyvedeme vám z této skály vodu?“ Mojžíš zvedl svou ruku, udeřil dvakrát holí do skály, a vytryskla hojná voda. Pili všichni lidé i jejich dobytek. Hospodin však řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Protože jste mi nevěřili, že bych se mohl osvědčit před očima synů Izraele jako svatý, neuvedete toto množství do země, kterou jim chci dát.“ To jsou vody Meriby (= Hádky), kde se synové Izraele hádali s Hospodinem a kde jim dal důkaz své svatosti.

Při putování pouští dochází znovu a znovu k nespokojenosti putující pospolitosti. Únava, nedostatek a nevidění cíle vyvolávají nespokojenost, podrážděnost a idealizaci minulosti. Podnětem k revoltě je tentokrát nedostatek vody. I Mojžíš a Áron jsou již unaveni, a místo aby se obrátili na Hospodina, tak učiní gesto omluvy vůči lidu. Hospodin na situaci zareaguje tím, že prostřednictvím Mojžíše a Árona jim zdroj vody otevře. Ale Mojžíš a Áron jsou za svou nedůvěru a za svůj strach z lidu potrestáni tím, že cíle pouti – zaslíbené země – oni  sami nedosáhnou. Zemřou před příchodem do země.

Putování Izraele pouští je symbolem dlouho trvající krize, jíž je třeba projít, již je třeba unést, aby člověk došel do nového prostoru svého života. Občas zůstane v polovině cesty nebo ji nedokončí. Neznamená to, že jej Bůh opustil, ale že neuskutečnil to, co by byl mohl. Je to velkou výzvou k trpělivosti, odvaze, naději a důvěře v Boží moc a sílu.

Mt 16,13-23

Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. (Od té doby) Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“

Učedníci jsou s Ježíšem na cestě již mnoho měsíců, ba několik let, tak se jich Ježíš ptá, zda pochopili, kým on je. Lidé vnímají jeho velikost, ale neumějí jej nikam zařadit, a tak ho běžně považují za „vtělení“ významných postav minulosti; jeho však identita není identitou vypůjčenou od někoho jiného, nýbrž identitou jedinečnou. Jménem učedníků Petr odhaluje tuto identitu, aniž, jak se ukáže vzápětí, skutečně chápe, co to znamená, co tato identita obnáší. Proto Ježíš podotýká, že jeho poznání není čistě lidskou záležitostí, plodem lidského rozumu, nýbrž že toto poznání přichází od Boha. Petrovi je pak svěřena role obrany společenství, církve, před zlem. Ježíš učedníkům předává moc, která byla v Izraeli spojována s rolí učitelů Zákona.

Ježíšova identita má zůstat prozatím skrytá, protože by jí lidé nerozuměli a špatně ji interpretovali, zatěžovali falešnými očekáváními. A jak se ukáže i na Petrovi, byl tento Ježíšův pokyn oprávněný. Ježíš je slíbeným mesiášem, je Božím Synem, ale jeho poslání znamená konfrontaci s dobovými představiteli moci, utrpení a smrt. Teprve pak se projeví ve vzkříšení, kým Ježíš skutečně je. To je ovšem i na Petra příliš a tuto realizaci Ježíšovy identity prudce odmítá. Ježíš mu v řečtině neporoučí, aby zmizel z jeho dohledu, nýbrž aby se zařadil za něj. Aby ho následoval. Petr se svým lidským smýšlením a viděním světa se snaží Ježíše svést z cesty, proto ho Ježíš nazývá satanem – svůdcem, pokušitelem. Řešením je, aby přijal své místo v následování Ježíše. V dané chvíli to ovšem nechápe.

I pro nás zůstává otázka: A za koho mne považujete vy? Za koho považuji Ježíše já ve svém životě, za koho jej považuje naše společenství, naše církev? A to je třeba si říci doopravdy, ne se utéci k bezobsažným formulkám, kterým sami nerozumíme.