Pátek 6. 8. 2021 – slavnost Proměnění Páně

Dan 7,9-10.13-14

Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Kniha Daniel uvádí vizi, v níž se objevuje postava Syna člověka, postava tajemná se soudcovskou a vladařskou rolí na konci času. Ježíš ji vztáhl na sebe, pravděpodobně to byl jediný tzv. výsostný (mesiánský) titul, který na sebe vztáhl. Tato postava přichází  k Věkovitému, postavě, jež symbolizuje Boha. Jejich vzájemnou provázanost naznačuje už tento text z knihy Daniel, nejspíše z 2. stol. př. n. l.

2 Petr 1,16-19

Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: `To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.

Autor Druhého listu Petrova se odvolává na vidění Ježíšovy definitivní slávy, jak je známo z evangelní tradice. Tato tradice je velmi důležitá, ale není jediným zdrojem poznání Ježíšovy postavy jako Božího Syna – celá prorocká tradice, resp. všechna posvátná písma (v té době především Tóra, Proroci a žalmy) směřují k naplnění dějin a Božího záměru s člověkem v postavě Ježíšově. Jeho druhý příchod je pak definitivním završením dějin světa. K němu se vztahuje křesťanská naděje.

Mk 9,2-10

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.

Všechna synoptická evangelia uvádějí tuto scénu (s drobnými odchylkami). V Markově verzi, nejspíš primární, vybraná trojice apoštolů Petr, Jakub a Jan zažívají poznání Ježíšovy pravé důstojnosti, jeho náležení do božské sféry, a to v bezprostřední časové blízkosti naplnění Ježíšova tragického osudu v Jeruzalémě. To jim má umožnit pochopit smysl pašijových událostí, aby byli schopni je unést. Ale i tak budou schopni pochopit pravý smysl toho, co zakusili, až se tato realita Ježíšovy existence naplní v jeho zmrtvýchvstání. Petr by již chtěl mít na této definitivnosti podíl, chtěl by zvrátit či zastavit čas, přebývat už v blaženosti plné Boží přítomnosti a slávy. Místo toho Bůh poukazuje na nutnost následovat (poslouchat) Ježíše, neboť on je milovaným Synem. Ono sdělení, které je v markovské verzi při křtu adresováno jen samotnému Ježíši (Ty jsi můj milovaný Syn…), je nyní adresováno učedníkům a rozšířeno o pokyn k následování. Ježíš je milovaný Syn, Bůh je v něm přítomen, proto je třeba jej poslouchat, jej následovat.

Ve chvíli štěstí i my máme touhu zdržet čas, spočinout navždy v těch chvílích radosti a naplněnosti, jenže to nejde, jsou jen předzvěstí toho, nač se můžeme těšit. A je třeba se z nich radovat a přijímat je s vděčností.