Středa 11. 8. 2021 – památka sv. Kláry
Dt 34,1-12
Mojžíš vystoupil z moabských stepí na horu Nebo, na vrchol Pisga, který je proti Jerichu. Hospodin mu ukázal celou zemi: Gilead až k Danu, celou (zemi) Naftali, zemi Efraim a Manasse, celou zemi judskou až k západnímu moři, Negeb, okolí (Jordánu), planinu Jericha, města palem, až k Soaru. Hospodin mu řekl: „To je ta země, o níž jsem přísahal Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi: `Dám ji tvému potomstvu.' Ukázal jsem ti ji, ale nepřejdeš tam.“ A Mojžíš, Hospodinův služebník, tam zemřel v moabské zemi podle Hospodinova slova. Pohřbili ho v Údolí v moabské zemi proti Bet Peoru, ale nikdo nezná jeho hrob až dodnes. Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když zemřel, jeho oči nezeslábly, jeho životní síla nezmizela. Synové Izraele oplakávali Mojžíše na moabských stepích třicet dní. Potom skončila doba nářku a smutku nad Mojžíšem. Jozue, syn Nunův, byl plný ducha moudrosti, neboť Mojžíš vložil na něj své ruce. Synové Izraele ho poslouchali, a tak vykonali příkaz, který dal Hospodin Mojžíšovi. V Izraeli už nepovstal prorok, jako byl Mojžíš, s nímž Hospodin jednal tváří v tvář. Kolik bylo znamení a divů, jimiž ho pověřil Hospodin, aby je vykonal v egyptské zemi na faraónovi, na jeho služebnících a na celé jeho zemi! Jak silnou moc a jak velké úděsné skutky vykonal Mojžíš před očima celého Izraele!
Mojžíš do zaslíbené země nedošel, ale měl alespoň možnost ji vidět před tím, než zemřel. Mohl zahlédnout splnění Hospodinova zaslíbení. Jeho nástupcem se stal Jozue. Mojžíš zemřel a zůstal pohřben mimo zaslíbenou zemi, zatímco kosti patriarchů měly být dopraveny do země otců. Mojžíš splnil svůj úkol, měl nástupce, mohl tedy zůstat mimo hru. Nemohl se tak stát předmětem fetišistické úcty, nemohl být předmětem kultu a oslav, což by mohlo vést k zeslabení víry v Hospodina. Žije skrze paměť, skrze slovo, které však vždy odkazuje na Hospodina.
Splnit své poslání, svůj úkol a nestarat se o pocty a ocenění je projevem zralé osobnosti.
Mt 18,15-20
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ‚každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Ježíš dává pravidla vzájemného styku a soužití v obci, pravidla nápravy poměrů. Jde o dodnes užitečné rady jak postupovat v situaci, kdy se děje něco nesprávného. I tolerance má však své hranice. Pokud někdo vytrvale odmítá respektovat daná pravidla soužití a škodí společenství, pak je na místě se s ním rozejít. Učedníkům, tedy církvi, je dána stejná pravomoc, jakou - jako její reprezentant - dostal Petr. Nešlo tedy o nějakou Petrovu výsadu, nýbrž o dar rozlišování pro církev jako takovou. To, co bylo řečeno Petrovi coby mluvčímu ostatních, je zde znovu potvrzeno. Církev je novým společenstvím s pravomocí řídit život těch, kdo do ní patří. Zároveň dostává dar účinné modlitby. Tam, kde se lidé ve jménu Ježíšově společně modlí, tam je Ježíš přítomen. Prosby shromážděné obce se stávají Ježíšovou záležitostí. Je třeba mu ji svěřit a spolehnout se na něj. On je v jednotě s Otcem.
