Pátek 20. 8. 2021 – 20. týden v mezidobí

Rt 1,1.3-6.14b-16.22

Za doby soudců nastal v zemi hlad. Jeden muž odešel z Betléma v Judsku, aby přebýval se svou ženou Noemi a dvěma syny v moabských krajinách. Muž se jmenoval Elimelech. Ale Elimelech, muž Noemi, zemřel a ona zůstala sama se svými dvěma syny. Ti se oženili s Moabkami, jedna se jmenovala Orpa a druhá Rút. Bydleli tam asi deset let. Když zemřeli i oba synové, zůstala Noemi sama, bez obou synů a bez muže. Tu se rozhodla se svými dvěma snachami, že se vrátí z moabských krajin. Uslyšela tam totiž, že Hospodin pomohl svému lidu a dal mu chléb. Orpa dala své tchyni polibek na rozloučenou, ale Rút se přidržela své tchyně. Ta jí však řekla: „Hle, tvá švagrová se vrátila k svému lidu a k svému bohu, vrať se a následuj svou švagrovou.“ Rút odpověděla: „Nenaléhej na mě, abych tě opustila, abych se obrátila a nešla za tebou, neboť kamkoli půjdeš, půjdu, kde zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid je mým lidem a tvůj Bůh je mým Bohem!“ Tak se vrátila Noemi a s ní se vrátila Moabka Rút, její snacha, z moabských krajin. Přišly do Betléma, když začínala žeň ječmene.

Kniha Rút je krásným téměř románovým příběhem, který „bojuje“ s představami o „etnické/ náboženské“ čistotě.

Nouze donutila Elimelecha, aby odešel s celou rodinou z rodné země (ze země zaslíbené) do pohanských končin, kde se mu podařilo přežít, ba do konce se usadit, natrvalo zakotvit, takže i jeho synové se tam oženili s pohankami (Moabkami). Nakonec všichni muži zemřeli, a protože se situace v Izraeli (Judsku) zlepšila, rozhodla se Noemi vrátit zpět. Co také v cizině, sama žena jen se snachami! Její snacha Orpa se rozhodla zůstat ve své rodné zemi, ale Rút to přes naléhání Noemino odmítla a rozhodla se vydat do ciziny, do rodné země své tchyně.

Právě tato Rút, původem pohanka, která z lásky ke své tchyni přijala její náboženství i příslušnost, se stane důležitou ženou v dějinách Izraele v davidovské královsko-mesiánské linii. Znovu lze konstatovat, že Bůh nikomu nestraní a má zcela jiná měřítka pro vyvolení.

Knih vznikla v době, kdy se Izrael po návratu z babylonského zajetí uzavíral do sebe a odmítal všechny cizorodé prvky. I když Izrael zůstává vyvoleným lidem, Bůh není výlučně jen jeho Bohem, je Bohem pro všechny a do svých plánů zahrnuje i cizince.

Mt 22,34-40

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‘Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Tzv. dvojí přikázání lásky. Ve skutečnosti ovšem trojí. Milovat Boha, milovat bližního a milovat sebe není něčím, co jako novum přináší Ježíš, nýbrž je to něco, co je zakotveno v Zákoně. Ježíš tato dvě „přikázání“ spojil a postavil na roveň, což bylo důležité.

Ač se to tolik nezdůrazňuje, je třeba milovat zdravě sebe, aby člověk mohl skutečně milovat bližního i Boha. Milovat sebe znamená přijmout se, a to se vším všudy, mít k sobě realistický laskavý vztah. Protože teprve tehdy si přestane člověk být překážkou v lásce k druhým i k Bohu. Pokud člověk nemiluje správně sám sebe, pak (možná aniž si to uvědomuje) má tendenci používat druhé (třeba skrze své dobré skutky) pro sebe – a zrovna tak Boha.