22.8.2021, neděle, 21. během roku
Jan 6,55-62.66-69:
Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“
To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Mnozí z jeho učedníků však, když to slyšeli, řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“
Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve?
Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili.
Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“
Ježíš vedl spor se židy o své tělo a svou krev, které je podle něj třeba požívat. Šlo mu o eucharistii. Jíst tělo člověka a pít jeho krev by bylo samozřejmě zcela nepřijatelné a to, že o tom Ježíš mluvil, vyvolávalo pohoršení. Ale šlo ve skutečnosti o chléb a víno, kterým je jeho tělo a krev. To Ježíšovi posluchači ovšem nechápali a mnozí lidé se kvůli tomu od Ježíše odvrátili a už s ním nechodili.
Ježíš položil svým dvanácti apoštolům provokativní otázku: I vy chcete odejít? Měli by pro to stejné důvody jako ostatní. Na tuto otázku za všechny odpověděl Petr: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného život, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“
Zřejmě ani Petr a dvanáct apoštolů Ježíšova slova nechápali víc než ostatní, ale důvěřovali mu. Věděli, že není podvodník ani lhář ani že se nemýlí. To, že jeho slovům nerozuměli, bylo sice matoucí, ale nebránilo jim to v přesvědčení, že má přesto pravdu a že se nedá jít jinam, k nějaké vyšší a lepší pravdě.
Člověk žijící v církvi může mít spoustu důvodů, aby ji opustil. I v ní se dějí věci, kterým nerozumí nebo která jsou faleš a podvod. S tím bojuje papež František, tedy s korupcí a finančními podvody, se sexuálním zneužíváním dětí a žen i mužů, s paternalistickou nadvládou mužů nad ženami, s farizejským lpěním na překonaných řádech, …
Ale člověk v církvi si musí říci: Kam bych jinam šel? Samozřejmě by mohl vnitřně oddat nějaké politické straně nebo hnutí a slepě mu věřit. To, že přes všechny důvody zůstává oddán církvi, není proto, že by církev byla dokonalá nebo lidsky perfektní, nýbrž proto, že přes všechny zlořády hlásá pravdu věčného života a že ukazuje cestu ke spáse, a to přes všechny úchylky a falešné cesty, na které zabloudila. Přese všechno je to posvátné společenství Boží, v jehož středu stojí Kristus a které je naplněno Božím Duchem. Ale musí vlastním rozumem kriticky hodnotit, co je v ní pravdivé a co není, co je dobré a zlé, protože zlo za žádnou cenu konat nesmí.
Když Petr říká „Pane, ke komu bychom šli?“, ukazuje tím věrnost svou i dvanácti apoštolů vůči Ježíšovi, i když momentálně bylo populární se od něj odvrátit a opustit jej. Ani dnešní křesťan neopouští církev proto, že není dokonalá. Právě proto v ní zůstává, aby byla dokonalejší a věrnější svému Pánu. Na víře každého z nás záleží. Naše mravní úsilí nemá jen vést nás osobně k mravní dokonalosti. K ní nemůžeme jít sami bez svých bližních a bez společenství církve. V ní je naše poslání.
