Pondělí 23. 8. 2021 – 21. týden v mezidobí

1 Sol 1,1-5.8b-10

Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno (projevy) moci, (činností) Ducha Svatého a hlubokým přesvědčením. Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. Po všech místech se roznesla (zpráva o tom), že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť (tam lidé) sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu.

První list Soluňanům (Tesaloničanům) je nejstarším dochovaným listem apoštola Pavla. Vznikl nejspíš v roce 50/51 v Korintě. Pavel v Tesalonice obec založil, ale mohl tam působit jen relativně krátce. Proto pak poslala po svém spolupracovníkovi Timotejovi do obce list. Úryvek z něj z dnešního čtení je začátkem listu, kde se Pavel představuje a děkuje Bohu za obec, protože ona – přes nejrůznější překážky – Pavlovu hlásání evangelia uvěřila. Ba dokonce se stala zdrojem víry v evangelium a Pavlovo působení pro široké okolí.

V pasáži tzv. díkučinění se objevuje Palova důležitá triáda: víra, láska a naděje. To jsou základní charakteristiky křesťanského života. Pavel děkuje Bohu za obec a její rozvoj, nepřičítá si zásluhy, nýbrž ví, že jeho činnost je nepochybně důležitá, ale Božího působení jen krátkodechá.

Odevzdávat obec Bohu, děkovat za ni, prosit za ni a angažovat se v ní je úkolem každého pastýře, každého, kdo stojí v čele, ale i každého člena obce. Aby totiž mohlo platit to, co Pavel chválí na obci v Tesalonice: že je inspirací pro ostatní, že je plodná.

Mt 23,13-22

Ježíš řekl: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Zavíráte před lidmi nebeské království. Sami do něho nevstupujete, a těm, kdo chtějí vstoupit, v tom zabraňujete. Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho nového věřícího, a když se jím někdo stane, děláte z něho syna pekla, dvakrát horšího, nežli jste sami. Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: ‚Kdo by přísahal při chrámu, není vázán, kdo však by přísahal při chrámovém zlatě, je vázán.‘ Pošetilci a slepci! Co je víc: zlato, či chrám, který to zlato posvětil? Dále (říkáte): ‚Kdo by přísahal při oltáři, není vázán, ten však, kdo by přísahal při daru, který na něm leží, je vázán.‘ Slepci! Co je víc: dar, či oltář, který ten dar posvěcuje? Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm i při všem, co na něm leží; a kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm i při tom, kdo v něm přebývá; a kdo přísahá při nebi, přísahá při Božím trůnu i při tom, kdo na něm sedí.“

Ježíš ve své řeči proti farizejům a učitelům Zákona kritizuje jejich sofistikované debaty, které zakrývají velmi často podstatu pravé úcty k Bohu. Svým složitým systémem pravidel, která vydávají za platný a jediný možný pro přístup k Bohu, zabraňují lidem, aby žili svobodně svůj vztah k Bohu. Mnozí totiž nebyli s to, vzhledem ke své životní situaci, tato pravidla respektovat, ba ani se v nich vyznat.

Každé společenství potřebuje určitá pravidla, určité linie soužití a správného života. Ta ovšem nesmějí zastiňovat podstatu, totiž realizaci života. Život nelze znormovat do posledního puntíku. Pravidla mají určovat směr cesty k cíli, ale nesmějí člověku brát svobodu, zejména ne svobodu vztahu k Bohu.