Pátek 3. 9. 2021 – 22. týden v mezidobí, sv. Řehoř Veliký

Kol 1,15-20

Ježíš Kristus je (věrný) obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. (Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj.

Jeden z velmi pozoruhodných hymnů na Krista, který představuje Krista v kosmických souvislostech. Ježíš Kristus je pánem veškerenstva, všechno má počátek v něm a všechno skrze něj trvá a nalézá v něm své naplnění. K obrazu církve jako těla, jak ho podává Pavel v 1. listě Korinťanům a v Listu Římanům, kde Kristus je „tvořen“ celkem těla, přidává autor inovaci – Kristus je hlavou a církev tělem. To je značný posun proti pavlovskému pojetí. U Pavla šlo hlavně o vzájemné vazby mezi jednotlivými členy obce a všichni společně tvoří tělo Kristovo (tedy i s hlavou), tady v Listu Kolosanům stojí Kristus jakoby mimo jako hlava, která celé tělo řídí. Nejde o vztah lidí v obci mezi sebou, o funkčnost organismu složeného z různých údů s rozlišnými funkcemi, ale o vztah obce jako celku ke Kristu, který jí je nadřazen a z něhož církev čerpá svou životní sílu.

Lk 5,33-39

Farizeové a učitelé Zákona řekli Ježíšovi: „Janovi učedníci se často postí a konají modlitby, stejně i učedníci farizeů, ale tvoji jedí a pijí.“ Ježíš jim odpověděl: „Můžete nutit hosty na svatbě, aby se postili, dokud je ženich mezi nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a v těch dnech se potom budou postit.“ Pověděl jim také toto přirovnání: „Nikdo neustřihne na záplatu kus z nových šatů a nevsadí na staré šaty, jinak rozstřihne nové šaty a na staré se záplata z nových nehodí. A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak mladé víno měchy roztrhne, vyteče a měchy přijdou nazmar. Ale mladé víno se musí nalévat do nových měchů. A žádný, kdo pije staré, nechce nové. Řekne totiž: To staré je lepší.“

Farizeové a učitelé Zákona se opět obracejí na Ježíše s výčitkou, která se týká jeho učedníků. Je pozoruhodné, že nekritizují Ježíše samého. Jejich výčitka se týká postu. Farizeové se postili 2x týdně a Janovi učedníci také vedli asketický život. Ježíš výčitku odmítá. Není zásadně proti postu, ale odmítá z něj dělat víc než určitou asketickou praktiku – ta má hodnotu, jen když vede k prohloubení vztahu k Bohu a k druhým lidem. Bůh z takových věcí nic nemá, mnohem lepší je radost z něj a jeho Syna. Přílišná askeze může vést u člověka k pocitu, že je lepší, zbožnější, Bohu blíž než jiní a dívat se na ostatní svrchu, se „zbožnou“ shovívavostí jako na ty méně dokonalé, primitivní.

Nová situace žádá nové přístupy; staromilci ovšem na to neslyší, protože staré je přece osvědčené, nové je ještě problematické, nevyzkoušené, možná s mnoha přešlapy vedle. Jenže kdo nehledá nové cesty, nezkouší nové věci, zůstane stát a ztvrdne, zkostnatí.