Čtvrtek 9. 9. 2021 – 23. týden v mezidobí

1 Kor 8,1b-7.10-13

Bratři! Poznání vede k domýšlivosti, ale láska vzdělává. Jestliže si někdo na svém poznání zakládá, nemá ještě poznání, jaké se patří. Kdo však miluje Boha, ten je od něho vyvolen. Pokud jde o požívání masa z modlářských obětí: Víme, že není na světě žádná modla, která by byla Bohem. Neboť i když jsou na nebi i na zemi takzvaní „bohové“ – a skutečně (se mluví) o mnoha „bozích“ a mnoha „pánech“ – ale pro nás je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož jsme tu i my; a máme jednoho Pána: Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my. Ale všichni to poznání nemají. Někteří totiž byli dosud zvyklí uctívat modly a jedí to maso jako maso z obětí. Pak se ovšem jejich svědomí poskvrňuje, protože je dosud slabé. Jestliže někdo vidí tebe, který máš (správné) poznání, jíst v (pohanském) chrámě, nenarušíš jeho svědomí, dosud slabé, že bude to maso jíst jako maso z obětí? A tak to tvé poznání strhne do záhuby toho slabého člověka, bratra, za kterého Kristus umřel. Když tedy takovým způsobem hřešíte proti bratrům a zraňujete tím jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu. Proto pohoršuje-li jídlo mého bratra, nikdy už nechci jíst maso, abych nepohoršoval svého bratra.

Pavel tu formuluje na případu konzumace masa z obětovaných zvířat jeden z důležitých principů limitů svobody. Z textu je evidentní, že stojí na straně těch, kteří jako křesťané v žádné modly nevěří, a proto jedí maso bez ohledu na to, odkud pochází a kde se jí. Jiní křesťané, nejspíš velmi úzkostliví, se bojí toto maso jíst, když nemají jistotu, že není z pohanských obětí, protože mají strach, že narušují svou víru, tedy hřeší. Problém je vystupňován i tím, že těm tzv. silným nepřišlo důležité řešit, že jedí takové maso v chrámu, což mohlo v těch tzv. slabých vyvolávat dojem, že se účastní pohanských hostin a tím i uctívání model. Ze strany silných to mohl být docela slušný pragmatismus vzhledem k dané společnosti.

Pavel poukazuje na respekt, který je třeba mít vůči druhým, aby zbytečně nebyli uvedeni v omyl, tj. nezatěžovat jejich svědomí. To je samozřejmě dost ambivalentní princip, protože se vždycky najdou lidé, kteří se budou pohoršovat nad tím, co člověk ve své svobodě dělá. To by se také mohl stát zcela závislý na mínění druhých a své svobody se zcela vzdát. O to Pavlovi evidentně nejde. Je tedy vždycky třeba zvážit okolnosti při uplatňování vlastní svobody a jeho možné důsledky pro druhé, a pokud to jde, předejít možné dezinterpretaci, pohoršení nebo svodu k nesprávnému jednání..

Lk 6,27-38

Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete čekat od Boha? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám.“

Evangelista tu shrnuje velmi náročný Ježíšův program vztahu k druhým lidem, a to zejména těm, kteří nás nemají rádi, kteří nám škodí, kteří jednají se zlým úmyslem proti nám. Je snadné mít pozitivní vztah k přátelům a těm, kdo nám fandí, ale obtížné snášet ty druhé, ba dokonce jim přát dobro, svolávat na ně Boží požehnání. Svolávat Boží požehnání na ty, kdo nám nejsou sympatičtí, kdo jsou proti nám, a přát jim úspěch a štěstí je velkým aktem vlastního osvobození. Poctivou modlitbou žehnání takovým lidem se člověk vymaní ze závislosti na vlastních emocích, na negativních myšlenkách, na přání odplaty, spravedlnosti po lidsku, na uspokojení vlastní pomstychtivosti. Je třeba se to učit, ale je to schůdná a plodná cesta k pokoji vlastního srdce i k pokoji mezi lidmi. Velkorysost v lásce, v odpouštění i dávání, dělení se s ostatními je znakem lidí velkého srdce, skutečných následovníků Kristových.