Pátek 17. 9. 2021 – 24. týden v mezidobí

1 Tim 6,2c-12

Milovaný! Tak vyučuj a povzbuzuj (jak jsem ti já přikázal). Učí-li někdo jinak a nedrží se zdravých slov Pána Ježíše Krista a učení shodného se zbožností, je nafoukaný, ničemu nerozumí, je to chorobný šťoural a hádá se o slovíčka. Z toho pak povstává jen nevraživost, sváry, urážky, zlomyslné podezřívání a ustavičné třenice mezi lidmi zkaženými, kteří ztratili smysl pro pravdu a domnívají se, že zbožnost je pramenem zisku. Zbožnost je skutečně pramenem zisku pro toho, kdo je se vším spokojen; nic jsme si přece na svět nepřinesli a nic si z něho také nemůžeme odnést. Máme-li však co jíst a do čeho se obléci, buďme s tím spokojeni. Ti, kdo chtějí hromadit bohatství, upadají do pokušení a zamotávají se do mnohých nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům; a už mnoho těch, kteří se po nich pachtili, zbloudilo ve víře a připravilo si mnoho bolestí. Ale ty, Boží muži, před tím utíkej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání.

Autor listu měl nepochybně velké zkušenosti s problémy života v křesťanských obcích. Na jedné straně neplodné hádky a spory o různá tvrzení, které vedou k nesvárům v obci a k dělení lidí na ty správné a špatné, na druhé přebírání postojů okolního světa, touha po bohatství, postavení a moci. To, co autor kritizuje, není majetek jako takový a starost o něj, zodpovědnost za něj, nýbrž hromadění majetku, jako by to byla cesta ke spáse, záměnu prostředku a cíle. Jeho kritika zaznívá i na adresu těch, kteří si ze svého postavení v obci (zbožnosti) dělají odrazový můstek pro kariéru a zisk.

Autorovo kázání ve smyslu mravního naučení je i dnes velmi aktuální, zejména pokud jde o to hádání se o slovo (tedy o větší či menší pravověrnost) i z hlediska zahledění se do pozemských statků, jako by byly tím jediným důležitým v životě člověka.

Lk 8,1-3

Ježíš chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním Dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.

Jediný Lukáš hovoří o tom, že s Ježíšem vedle apoštolů chodily i ženy, a to dokonce i z vyšších kruhů. I ony tedy patřily k poměrně úzkému kruhu Ježíšových učedníků a navíc jej i Dvanáct podporovaly ze svého majetku. To je pozoruhodné vzhledem k relativně nesamostatnému postavení žen v antické a především židovské společnosti. Navíc to odráží i aktivní roli žen v prvotní církvi. Marie Magdalská (Máří Magdaléna) mezi nimi hrála zřejmě důležitou roli (pak i v prvotní církvi), neboť je jmenována jako první. Ježíš ji nejspíš uzdravil z nějakého závažného neduhu. V Novém zákoně ani v tradici, která na něj bezprostředně navazovala, se nikde  nemluví o Marii Magdalské jako o prostitutce. K takovéto její charakteristice došlo v raném středověku, když byla ztotožněna s bezejmennou hříšnicí z Lk 7,36-50 a posléze i s Mariií z Jan 12,3. Kajícnici z ní pak udělaly středověké legendy.

Když se to tak vezme, tak byly tyto ženy jakýmisi „farními hospodyněmi“ Ježíšovými a jeho nejbližších učedníků (Dvanácti). Jejich samostatné vystupování a následování Ježíše je vyjímá z dobového kontextu a činí z nich prototypy emancipace žen v rámci křesťanství. Ta bohužel posléze (zejména po prosazení církve do veřejného života ve 4. století) vzala hodně za své.