Středa 22. 9. 2021 – 25. týden v mezidobí

Ezd 9,5-9

Já, Ezdráš, jsem se probral při večerní oběti ze svého smutku a s roztrženými šaty a řízou jsem klesl na kolena a vztáhl ruce k Hospodinu, svému Bohu. Volal jsem: „Můj Bože, stydím se a hanbím pozdvihnout svou tvář k tobě, můj Bože! Naše zvrácenosti nám přerostly přes hlavu a naše viny se dotýkají nebe. Ode dnů svých otců až dodnes jsme se velice provinili. Pro své zvrácenosti jsme byli spolu se svými králi a kněžími vydáni do moci králům (cizích) zemí, pod meč, do zajetí, k oloupení i veřejnému zahanbení, jak je tomu i dnes. Ale nyní je tomu malý okamžik, co se nám dostalo smilování od Hospodina, našeho Boha, který nám zanechal hrstku těch, kdo vyvázli, a dal nám zakotvit na svém svatém místě. Náš Bůh nám dopřál, že se naše oči rozjasnily, dal nám v našem otroctví pookřát. Byli jsme otroky, ale náš Bůh nás v otroctví neopustil. Naklonil nám perské krále milosrdenstvím a dal nám pookřát. Mohli jsme obnovit dům svého Boha a vystavět, co bylo v troskách. Byl naší záštitou v Judsku a Jeruzalémě.“

Zákoník Ezdráš se po návratu z babylonského zajetí modlí děkovnou modlitbu k Hospodinu s vědomím toho, že to, co se stalo, bylo důsledkem selhání vyvoleného národa. Bůh však neopouští člověka, svůj vyvolený lid, ani v situaci, kdy by měl veškeré právo se ho vzdát, najít si někoho věrnějšího a spolehlivějšího. Není Ezdrášova modlitba výzvou i pro nás v naší současné situaci?

Lk 9,1-6

Ježíš svolal svých Dvanáct (apoštolů), dal jim sílu a moc (vyhánět) všechny zlé duchy a léčit nemoci. Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné. A řekl jim: „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, zůstávejte tam a odtamtud se vydávejte na cestu. A když vás někde nepřijmou, při odchodu z toho města si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a procházeli vesnice, všude hlásali radostnou zvěst a uzdravovali.

Ježíš rozesílá své učedníky a dává jim podíl na své moci, na svém charismatu. Doporučuje jim, aby se příliš nezabezpečovali, nýbrž věnovali celou svou pozornost lidem, k nimž jsou posláni. A navíc se nemají vzrušovat ani tehdy, když se jim nedaří, když lidé na ně pozitivně nereagují. Zvěstovat evangelium lze různým způsobem; a přestože dnes vypadá život se svými nároky a možnostmi jinak než tehdy, platí ono základní: člověk nesmí ztrácet příliš mnoho času, prostředků a energie, aby se zajistil. Pokud je tomu naopak, tak na zvěstování evangelia ani nedojde, protože zajišťováním se člověk vyčerpá a vyčerpá i své zdroje. Apoštolové měli jen to zcela základní, co k životu a svému poslání potřebovali, a v tom ostatním museli spoléhat na jiné. Tím ovšem i jiným mohli dát účast na svém poslání a nedělat z nich jen pasivní příjemce.