Pátek 2. 10. 2021 – 26. týden v mezidobí; Sv. andělů strážných

Bar 4,5-12.27-29

Buď dobré mysli, můj lide, který máš slavné jméno Izrael; nejste prodáni národům k záhubě, ale proto jste vydáni protivníkům, že jste k hněvu popudili Boha. Vždyť jste rozhněvali svého stvořitele, protože jste obětovali zlým duchům, a ne Bohu. Zapomněli jste na věčného Boha, který vás vychoval, a zarmoutili jste Jeruzalém, (matku), která vás živila. Viděla, jak na vás přichází hněv od Boha, a řekla: „Slyšte, sousedé Siónu, neboť Bůh na mě přivedl velikou žalost. Viděla jsem zajetí svých synů a dcer, do kterého je přivedl Věčný. S radostí jsem je vychovávala, s pláčem a žalostí jsem je propustila. Nikdo ať se neraduje nade mnou, vdovou, od mnohých opuštěnou. Zpustošena jsem pro hříchy svých dětí, že se uchýlily od Božího zákona. Buďte dobré mysli, děti, a volejte k Bohu, neboť vás bude mít na paměti ten, který to dopustil. Jako vaše mysl tíhla k tomu, abyste se od Boha vzdalovali, tak se ho snažte po svém obrácení zase hledat s desetkrát větší horlivostí. Ano, ten, který na vás dopustil neštěstí, s vaším vysvobozením vám dá zase věčnou radost!“

Formou nářku nad osudem Izraele reflektuje autor situaci vyhnanství jakožto důsledku odvratu od Hospodina, ale zároveň volá k důvěře a radosti. Bůh nechává dopadnout důsledky lidského jednání na jeho iniciátory, ale i na celé společenství, protože hříchy jednotlivců zasahují celé společenství, ale nenechává své vyvolené bez své pomoci. Neexistuje kolektivní vina, vinní jsou vždy konkrétní lidé, ale existuje společenská dimenze zla, hříšné struktury, které zasahují vinné i nevinné. Proto je třeba se zlem bojovat. Morální vina, hřích, je jako chobotnice, jejíž chapadla mají velký dosah. Ubránit se není vždy v silách a možnostech jednotlivého člověka, svět není černobílý, ale je třeba si dění kolem všímat a snažit se vyvarovat působení zla.

Mt 18,1-5.10 (vlastní)

Učedníci přišli k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně v nebeském království největší?“ Tu zavolal dítě, postavil ho před ně a řekl: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten je v nebeském království největší. A kdo přijme jedno takové dítě kvůli mně, mne přijímá. Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce.“

Tento evangelní úryvek se čte kvůli poslední větě. Jeho poselstvím však není spekulace o andělech (strážných), jejich existence je tu brána jako samozřejmost. Jeho poselstvím je nastavit zrcadlo touze po moci, nezřízené ctižádosti a touze po poctách a odměnách. Boží království je stavem radosti, pokoje a lásky, protože u Boha neplatí hierarchie lidské důležitosti. Není kam se hnát, s kým soutěžit, koho porazit, nad kým zvítězit. Zároveň je text varováním před pohrdáním těmi, kdo jsou slabí a bezmocní, před zneužitím moci nad nimi. Bůh k nim má blízko. Kdo pohrdá malými, slabými a bezmocnými a zachází s nimi špatně, pohrdá samotným Bohem.