3. 10. 2021 – 27. neděle během roku
Gn 2,18-24
Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil.“ Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. Ten zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata.“ Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.
Žena a muž jsou si rovni, jsou ze stejného materiálu, ale ač byli pro sebe původně „průhlední“ (nestyděli se před sebou, i když byli nazí, jak praví další verš), přesto si vůči sobě uchovávají tajemství svého bytí, svého stvoření, která zná jen Bůh. Bůh není náhradou za člověka. Adam žije v plné přítomnosti Boží, a přece touží po někom „sobě rovném“. Člověk potřebuje druhého člověka, aby mohl být sám sebou – jiní tvorové tuto potřebu nemohou naplnit. Muž a žena se navzájem doplňují, teprve vzájemným spojením tvoří jednotu, jednotku. Původně šlo především o sociální rozměr, nikoliv o sexuální. Byť je toto vyprávění tak trochu pohádkové, mytické, přece obsahuje stejné sdělení jako zpráva o stvoření člověka z Gen 1,26-28. Člověk existuje naplno jen ve společenství, muž a žena mají stejnou důstojnost a společně odkazují k plnosti bytí obrazem Božím. Jejich povoláním je předávat a umožňovat život v nejširším slova smyslu.
Žid 2,9-11
Bratři! Vidíme, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny (lidi) podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.
Ježíš se stal člověkem naplno, přijal všechny atributy lidské existence (kromě hříchu), což znamená i omezenost, utrpení a smrt. Tím vtáhl lidství do božství, což se týká všech lidí. Jestliže na počátku je člověk stvořen na podobu Boží, tak skrze Ježíše, skrze jeho lidství, jež s ním sdílí, se stává účasten Božího života – je Ježíšovým bratrem/sestrou a Božím synem/dcerou.
Mk 10,2-16
Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz! Na začátku při stvoření však (Bůh) `učinil (lidi) jako muže a ženu'. `Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk.' Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“
(Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
Dnešní čtení přináší dvě témata: nerozlučitelnost manželství jako Boží záměr s člověkem, ideál, který je člověk povolán naplňovat. Jak je zřejmé z debaty se zákoníky, tento ideál nebylo vždy snadné naplnit. O to obtížnější je to z různých důvodů dnes: žena v naší kulturní sféře už není ekonomicky, společensky ani právně závislá na muži, je samostatná a soběstačná, lidé dnes žijí podstatně déle než dřív, mají mnohem větší nároky na život a také mnohem pohodlnější život a víc času i možností, očekávají od života mnohem více pohody, radosti a štěstí, jsou méně odolní vůči různým problémům, překážkám, složitostem, neradi se trvale vážou na cokoliv, protože společenský vývoj je velmi rychlý – a daly by se jmenovat i další skutečnosti. Autor Markova evangelia, nejspíš pod vlivem antické společnosti, formuluje zákaz rozvodu z obou stran, jak to bylo v antice (rozdílně od židovství) možné. I tak bylo odmítnutí rozvodu ze strany Ježíšovy ochranou především pro ženu – děti zůstávaly v rodině otce. Rozvod byl z hlediska Zákona i v židovství legitimní možností: Ježíš vědomě relativizuje Zákon odkazem na Boží záměr s člověkem. Jeho platnost nezpochybňuje, ale staví před oči svých posluchačů a zejména učedníků prioritu Božího záměru a ideálu lidského soužití před Zákonem, který je lidskou aplikací.
Druhým tématem jsou děti a Ježíšův vztah k nim. Dítě v antice nemělo vlastní hodnotu, bylo v zásadě chápáno (a to až do 19. století) jako malý, nedospělý dospělý. Staví-li Ježíš dítě doprostřed jako příklad, bere-li děti do náručí a žehná jim, tak dává najevo, že dítě má zvláštní, osobní, jedinečnou hodnotu právě jako dítě. Přijmout Boží království jako dítě znamená přijmout je jako dar, přijmout je bez předsudků, přijmout je s dychtivostí a radostí. Dítě není pro dospělé vzorem pro svou naivitu, omezenost poznání, jednoduchost, hravost apod., nýbrž pro svou schopnost totální oddanosti, nadšení, opravdovosti.
