Středa 6. 10. 2021 – 27. týden v mezidobí

Jon 4,1-11

Jonáš se velmi zarmoutil a rozhněval. Modlil se k Hospodinu takto: „Ach, Hospodine, zda právě toto jsem si nemyslel, když jsem byl ještě ve své vlasti? Proto jsem chtěl rychle utéci do Taršíše, neboť jsem věděl, že jsi Bůh milostivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky, který se slituje nad neštěstím. Nyní, prosím, Hospodine, vezmi mně život, je mi lépe zemřít nežli žít.“ Hospodin řekl: „Hněváš se právem?“ Jonáš vyšel z města a usadil se na východ od něho. Postavil si tam chýšku a seděl pod ní ve stínu, aby viděl, co se s městem stane. Hospodin, Bůh, pak dal vyrůst nad Jonášem ricinovému keři, takže mu stínil hlavu a zbavoval ho vedra. Jonáš měl z ricinového keře velikou radost. Druhého dne na úsvitě Hospodin poslal červa, a ten ricinový keř nahlodal, že uschl. Když pak vyšlo slunce, dal Bůh vanout žhavě pálícímu větru. Slunce pálilo Jonášovi na hlavu, že padal vedrem a přál si zemřít: „Lépe je mi zemřít nežli žít.“ Tu řekl Bůh Jonášovi: „Hněváš se pro ricinový keř právem?“ Odpověděl: „Hněvám se právem až na smrt.“ Nato Hospodin: „Tobě je líto ricinového keře, s nímž jsi neměl žádnou práci, který jsi nevypěstoval. V noci vyrostl, v noci zahynul. A já bych se neměl smilovat nad Ninivem, velikým městem, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozlišovat pravici od levice – a tolik dobytka?“

Hospodinovo úsilí o obrácení Jonáše dospívá k vrcholu. Jonáš je naštvaný na Hospodina, že je milostivý i k jiným. Hospodin otevírá před ním obzor své lásky, který nezná hranice. A je na Jonášovi, zda bude ochoten tuto perspektivu přijmout.

Lk 11,1-4

Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“

Lukášova verze Otčenáše je stručnější než v Matoušově evangeliu. Tato modlitba je „poznávacím“ znamením učedníků Ježíšových. Modlitba má stejnou strukturu jako v Mt: veprostřed stojí prosba o vezdejší potřeby, jež následuje po pozvednutí zraku k Bohu s vděčností. Po prosbě o základní životní potřeby pak následuje prosba o velkorysost Boží k člověku i lidí mezi sebou. Závěrečná prosba je orientována na to, co člověka ohrožuje nejvíc, a to je pokušení si vystačit sám, odmítnout Boha s jeho nabídkou i nárokem na člověka. Modlit se Otčenáš znamená vzít vážně jeho pořadí proseb – napřed touha po Boží blízkosti, pak prosba o zachování pozemské existence a nakonec velkorysost přijetí odpuštění i odpuštění druhým, životu, Bohu a nakonec prosba o to, aby člověk nechtěl být Bohem. To nás stále více ohrožuje.