Čtvrtek 7. 10. 2021 – 27. týden v mezidobí

Mal 3,13-20a

Drze proti mně mluvíte – praví Hospodin. Ptáte se: „Copak jsme mezi sebou mluvili proti tobě?“ Říkáte: „Zbytečné je sloužit Bohu! Jaký užitek máme z toho, že vůči němu zachováváme závazky, že kráčíme před Hospodinem zástupů v kajícím šatě? Nyní musíme za šťastné prohlásit lidi zpupné, vždyť mají úspěch ti, kdo se dopouštějí bezbožnosti, pokoušejí Boha, ale zůstávají bez pohromy!“ Tak mezi sebou rozmlouvali bohabojní, jeden s druhým. Hospodin to pozoroval a slyšel – před ním byla psána pamětní kniha pro ty, kdo se bojí Hospodina a ctí jeho jméno. Stanou se mým majetkem – praví Hospodin zástupů – v den, kdy budu jednat. Smiluji se nad nimi, jako se otec smilovává nad synem, který mu slouží. Opět uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo Bohu slouží, a kdo mu neslouží. Neboť hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti! Den, který přijde, je spálí – praví Hospodin zástupů – že po nich nezůstane kořen ani větev! Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení.

Prorok Malachiáš kritizuje pragmatický či spíše utilitaristický přístup k Bohu, jako by láska a úcta k Hospodinu byly obchodním artiklem. Chtít milovat a ctít Boha kvůli odměně úspěšného života je falešnou cestou. To, že Bůh opravdu miluje člověka, přece neznamená, že člověk má nárok na bezproblémový život. Bůh nezapomíná na své ctitele a jim se skutečně dostane záchrany a plnosti života, zatímco člověk jednající zle, ten, kdo vidí jen sebe a Bohem pohrdá, pomine jako sláma v ohni. Společenství s Bohem není odměnou za dobré chování, je darem lásky, ale člověk jej musí přijmout i se závazky, které z něj plynou.

Lk 11,5-13

Ježíš řekl svým učedníkům: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: `Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: `Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen. Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“

Lukáš zdůrazňuje důležitost vytrvalosti v prosebné modlitbě. Nejde však o neustálé omílání proseb, nýbrž o pevnou důvěru. Poněkud překvapivě je v pojetí autora evangelia Boží odpovědí nikoliv jednoduše splnění proseb, ale dar Ducha. To, oč je třeba především prosit, je tento dar, dar porozumění tomu, oč jde, dar vhledu do situace a důvěry v Boží lásku.