3.10.2021, neděle, 27. během roku

Mk 10,2-16

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!

Je to jeden z textů v Písmu, který se vyjadřuje k uzavření manželství a zakazuje rozvod. To Ježíš říkal lidem, kteří byli zvyklí na to, že se lidé rozvádějí. Samozřejmě uzavřeli manželství s úmyslem zůstat spolu po celý život, ale nějak jim to nevyšlo. To byla situace tehdy, a to je situace i dnes.

Mnozí se vezmou z lásky a s nejlepším úmyslem zůstat spolu v lásce po celý život, ale z nějakých důvodů se jim to nepodaří a nezbude jim než se rozejít. A uzavřou manželství nové, protože žít sami nedokáží. Kdo ví, jaké všechny důvody za tím stojí, důvody čestné i nečestné.

Nedívejme se na ně skrz prsty, protože aspoň v některých případech oni s původním partnerem prostě žít nemohli.

Někteří za to nesou vinu, ale v některých případech nelze vyloučit, že jsou bez viny a bez hříchu. Bůh se na ně nerozhněval, je stále s nimi a žehná jim, žehná i jejich novému svazku.

Když se dva lidé rozejdou a poruší původní svazek lásky, je to každopádně špatně. Papež František byl obviňován, že mění prastarou nauku církve, že manželství se rozvádět nesmí. Ale to není pravda, papež František nesouhlasí s rozvodem a s uzavřením nového manželství, to je otázka, kterou vůbec neřeší, k manželské rozluce se nijak nevyjadřuje. Klade si ale zcela jinou otázku týkající se eucharistie.

Smí člověk, který se provinil proti církevní tradici a církevnímu právu nebo proti jinému předpisu, protože to jinak zvládnout nedokázal, v některých případech přijímat eucharistii?

Jsme zvyklí, že kdo žije v neplatném manželství, je z eucharistického společenství vyloučen. Ale kým vyloučen? Má o tom rozhodovat člověk? A co když žije v milosti Boží?

To je jedno z témat, kterým se papež zabývá v exhortaci Amoris Laetitia. V čl. 301 píše: „… už není možno říkat, že všichni, kdo se nacházejí v nějaké situaci zvané ‚neregulérní‘, žijí ve stavu smrtelného hříchu a ztratili milost posvěcující.“

Je to člověk, který se nachází v prekérní situaci, ale církev mu vychází vstříc a nabízí mu svou pomoc, případně i svátostnou (čl. 305, pozn. 351). Protože Bůh neodepíše žádného člověka a ani církev nevyloučí a neodepíše žádného člověka. Člověk žijící neregulérním způsobem potřebuje pomoc a podporu ze všech nejvíc a Bůh ji nikomu neodepře.