Pátek 29. 10. 2021 – 30. týden v mezidobí

Řím 9,1-5

Bratři! Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem Svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus. Bůh, který je nade všecko, buď velebený navěky! Amen.

V kapitolách 9-11 Listu Římanům řeší Pavel svůj vztah k židovské tradici, jejíž je stále součástí, k vyvolení Izraele a jeho naději na naplnění Božích příslibů a definitivní společenství s Bohem. Boží zaslíbení platí, Izrael je i nadále vyvoleným Božím lidem, ale k vyvrcholení společenství s Bohem i pro Izrael patří přijetí Krista.

Lk 14,1-6

Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. A hle – nějaký vodnatelný člověk se octl před ním. Ježíš se ujal slova a položil znalcům Zákona a farizeům otázku: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Oni však mlčeli. Dotkl se ho tedy, uzdravil ho a propustil. Jim pak řekl: „Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?“ Na to mu nedovedli odpovědět.

Ježíš znovu vyvádí farizeje z konceptu. Sice ho přijímají zdánlivě pohostinně do domu, ale ve skutečnosti spíše mnohem více proto, aby ho testovali, než aby s ním opravdu přátelsky pobyli. V centru pozornosti nestojí ono uzdravení, nýbrž spor o podstatu soboty, tedy o výklad Božího slova. Ježíš vidí na prvním místě potřebného člověka a kvůli němu je připraven překročit literu zákona, aby tak naplnil jeho smysl. Boží ustanovení nechtějí člověka omezovat, neslouží Bohu, aby dal člověku pocítit svou moc nebo ho držel ve strachu, nýbrž jsou pro člověka jakýmisi mantinely, aby mohl rozvíjet svůj život.

Je třeba se vždycky ptát, jaký je smysl určitých nařízení a opatření, hledat jejich pravý význam a podle toho jednat. Litera může klamat. Není to libovůle, nýbrž zodpovědnost za situaci, v níž se člověk musí rozhodovat s ohledem na dobro a rozvoj života druhých i svého vlastního. Nejvyšším principem je láska, ta však nesmí být zaměňována se sobectvím, pohodlností, zbabělostí, pouhou citovou náklonností či snahou o popularitu a dobrý image.