Úterý 2. 11. 2021 – památka zemřelých

Job 19,1.23-27a

Job se chopil slova a řekl: „Kéž by byla napsána má slova, kéž by byla vtesána do mědi, železným rydlem do kamene. Vím však, že můj Obhájce žije a jako poslední povstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle uzřím Boha.“

Text z knihy Job se běžně čte v rámci pohřební mše svaté. Vyjadřuje naději na Boží přijetí, spolehnutí na Boží lásku. Možná je užitečné si připomenout, že to, co nás čeká, je radostné setkání s Bohem. Bůh je Obhájce, někdo, kdo miluje, kdo chce dobro pro člověka, svůj obraz.

Ŕím 5, 5-11

Bratři! Naděje neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od (Božího) hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme s Bohem byli usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.

Pavel nahlíží na dějiny spásy od konce, ze situace záchrany v Kristu. Co to ovšem znamená? Pavel nám chce sdělit, že skrze Ježíše Krista, Božího Syna, se naše situace ve vztahu k Bohu změnila. Jsme povoláni ke svatosti ve stopách jeho Syna, což znamená, že jsme povoláni ke sdílení této blízkosti s Bohem se světem kolem nás. Realizace toho, co Pavel nazývá smířením, je žít toto povolání.

Mt 11,25-30

Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Ježíšova modlitba, která jinými slovy vyjadřuje blahoslavenství, jak o nich byla řeč o slavnosti Všech svatých. Ježíš počítá s obyčejnými lidmi, kteří nebudují namáhavě svůj image všeznalého, inteligentního, bezchybně ctnostného člověka, nýbrž mají otevřené oči a srdce pro zázraky všedních dní. Jen ten, kdo nebere věci s přehlíživou samozřejmostí, může najít občerstvení, tedy pokoj a vyrovnanost v srdci.

Ježíš neslibuje, že ten, kdo s ním spojí svůj život, se bude mít dobře z lidského hlediska, nebude mít problémy, bude úspěšný, bude výkvětem všech ctností, nýbrž že může přes všechny nesnáze života i svá vlastní selhání najít ve spojení s ním klid a mír, mít pokojné a otevřené srdce. I když to člověk leckdy nevidí, necítí, Ježíš ho chce obrazně řečeno vzít za ruku a jít s ním, protože zná cestu k cíli. Člověk o to ovšem musí stát – být tím „maličkým“. Maličkými se tu nemyslí děti, ale Ježíšovi učedníci, ti, kdo si na nic nehrají, kdo netouží po moci, poctách a vlivných postech, kdo jsou pro oči světa, zaslepené sebestředností, neviditelní. Právě ti mají v Ježíšových, potažmo Božích očích obrovskou hodnotu, jim je svěřeno tajemství světa, totiž tajemství lásky, bez níž by svět zahynul. Můžeme se radovat, že právě k nim patříme.