Úterý 16. 11. 2021 – 33. týden v mezidobí
2 Mak 6,18-31
Eleazara, jednoho z nejpřednějších znalců Písma, muže pokročilého věku a ctihodného vzhledu, nutili jíst vepřové maso tím, že mu násilím otevřeli ústa. On však si raději vyvolil slavnou smrt než potupný život. Maso vyplivl a dobrovolně přistoupil k mučidlu. Tak i při lásce k svému životu by se měli chovat všichni, kdo mají odvahu odmítnout to, co není dovoleno jíst. Ti, kteří dozírali nad nezákonnou obětní hostinou, vzali ho stranou a – poněvadž s ním byli dávno známí – domlouvali mu, aby jedl přinesené maso, které je mu dovoleno jíst a které si sám připraví, ale aby předstíral, že jí z masa obětovaného (modlám), jak to král přikázal. Když bude tak jednat, unikne smrti a bude mít užitek z (jejich) laskavosti pro staré přátelství, které ho k nim váže. On však pojal vznešené rozhodnutí, hodné jeho věku, vážnosti stáří, znamenitého veřejného postavení, vzorného chování od mládí, ale zvláště přiměřené svatým a od Boha daným zákonům. Bez váhání prohlásil, aby ho raději poslali na onen svět. „Neboť“ – řekl – „přetvářka není vhodná pro náš věk. Mnozí z mladých lidí by se mohli domnívat, že devadesátiletý Eleazar přešel k pohanství, a tak by kvůli mně mou přetvářkou pro zcela kratičký zbytek života byli svedeni a já sám bych pokryl své stáří hanebnou skvrnou. Neboť i kdybych nyní ušel mučení od lidí, neuniknu ani živý ani mrtvý rukám Všemohoucího. Proto se nyní mužně zříkám svého života a ukážu se hodným svého stáří, abych zanechal mladým lidem ušlechtilý příklad ochotné a hrdinné smrti za svaté a vznešené zákony.“ Když to řekl, šel ihned k mučidlu. Ti, kdo ho vedli, změnili své laskavé chování, které mu nedávno prokazovali, v chování tvrdé, protože slova, která předtím pronesl, byla z jejich hlediska holé bláznovství. Když pod ranami dokonával, sténal a pravil: „Pán ví ve své svatosti a moudrosti, že ačkoli jsem mohl uniknout smrti, snáším ukrutné bolesti bičování na těle, v duši však je s radostí ptrpím pro bázeň před ním.“ Tak dokonal a svou smrtí zanechal nejen mladým, ale všemu lidu příklad statečnosti a památku ctnosti.
Příběh znalce Písma Eleazara z 2. knihy Makabejské odkazuje na zápas, který probíhal v židovské společnosti za nadvlády Seleukovců mezi tradici věrnými Židy a pohanskou nadvládou i těmi, kdo se jí podřídili. Seleukovci byli nástupci Alexandra Makedonského, tedy řecká dynastie, a snažili se svou národnostně a nábožensky různorodou říši spojit jednotným stylem života a myšlení. Náboženský kult byl veřejný a patřil neodmyslitelně ke státní správě i občanskému životu (podobně jako ateismus za dob totality). Vyznávat jiný kult než úředně povolený bylo zakázané. Eleazar odmítl jakýkoliv kompromis, jímž by si byl zachránil život, protože to považoval za zradu na svém přesvědčení a za nemorální vzhledem ke svému okolí, zejména vůči mladé generaci, a raději volil smrt.
Starší generace by si měla uvědomovat, jaký odkaz a jaké poselství svým chováním zanechává novým generacím.
Lk 19,1-10
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho viděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“
Příběh se Zacheem je dobře znám. Je předem zatížen negativním hodnocením tohoto bohatce a vrchního celníka. Z příběhu neplyne, že Zacheus byl zloděj a kolaborant, ale takové bylo obecné mínění o celnících. Dopředu byl odepsán jako hříšník. Je bohatý, ale na okraji slušné společnosti, a navíc mrňavý. Ale aby uviděl Ježíše, neváhá se zesměšnit a vylézt na strom. Dav spořádaných lidí ho nevidí, protože ho ani nechce vidět, ale Ježíš ho vidí a nabízí mu své společenství. Což samozřejmě ty ctnostné lidi pobouří. Někdo tak zanedbatelný, mrňavý, směšný a špatné pověsti jako Zacheus má být Ježíšovým hostitelem, může ho mít pro sebe! Přijetím Zachea (je to Ježíš, kdo se paradoxně zve do Zacheova domu) se v jejich očích degraduje i Ježíš sám. Ježíšova přítomnost mění Zacheův život: najednou Zacheovi není zatěžko vzdát se majetku, toho jediného, co ho udržovalo při životě. Tuhle Zacheovu proměnu označuje Ježíš slovem spása. Zacheus je novým člověkem, protože zažívá lidskou i Boží blízkost. Už není vyděděncem na okraji společnosti, je přece jako ostatní potomkem Abrahámovým, je člověkem hodným přátelství a úcty.
Na okraji lidského přátelství se ocitají i lidé úspěšní a bohatí, kteří často už předem upadají v podezření, že se svého postavení a majetku dobrali nepoctivým způsobem. Ježíšova nabídka společenství je výzvou k obdobnému jednání. Je třeba se vzpírat předsudkům vůči lidem, kteří nezapadají do společenských nebo církevních škatulek, a nabízet i jim vztah skutečného přátelství, spásu. Spása se děje všude tam, kde se lidé navzájem přijímají, obdarovávají, společně stolují, kde jsou schopni se vzdát svého sebezajištění a dělit se o to, co mají. Ježíš přichází i skrze své následovníky zachraňovat, co už bylo odepsáno. Jsem v tomto ohledu ochotni být těmi, skrze něž Ježíš přináší spásu?
