Středa 17. 11. 2021 – 33. týden v mezidobí

2 Mak 7,1.20-31

Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. Nadmíru je hodná obdivu a slavné památky jejich matka: v jediném dni viděla hynout sedm synů, ale snášela to statečně, protože důvěřovala v Boha. Plná ušlechtilosti povzbuzovala každého z nich rodnou řečí a ženskou povahu zocelila mužským smýšlením. Řekla jim: „Nevím, jak jste se objevili v mém lůně, neobdařila jsem vás duchem a životem, neuspořádala jsem údy nikoho z vás. Proto Stvořitel vesmíru, který utváří vznik člověka, který dává původ všem bytostem, vám znovu ve svém milosrdenství dá ducha a život, když o sebe nebudete dbát z lásky k jeho zákonům.“ Antioch v domnění, že jím (matka) opovrhuje, a s podezřením, že ho tupí, přemlouval zbylého nejmladšího syna nejen slovy, ale i přísahou se zavázal, že ho učiní bohatým a šťastným, když odpadne od otcovských zákonů, ano že ho udělá svým přítelem a svěří mu vysoký úřad. Když tomu jinoch nevěnoval pozornost, dal král zavolat matku a domlouval jí, aby se stala jinochovi rádkyní k záchraně. Po mnohých domluvách souhlasila, že svého syna přemluví. Naklonila se k němu a na výsměch krutému tyranu takto promluvila rodnou řečí: „Synu, smiluj se nade mnou! Devět měsíců jsem tě nosila v lůně, po tři roky jsem tě kojila, starala jsem se o tvé vychování a výživu až do tvého nynějšího věku. Prosím tě, synu, pohleď na nebe a na zem, podívej se na vše, co je na nich! Věz, že Bůh to neudělal z věcí, které byly před tím. I lidský rod má stejný původ. Neboj se tohoto kata, buď hoden svých bratří a přijmi smrt, ať tě znovu naleznu s tvými bratry v čas milosrdenství.“ Sotva domluvila, jinoch pravil: „Na co čekáte? Neposlechnu rozkazu krále, poslouchám rozkazu Zákona, který byl dán Mojžíšem našim otcům. Ale ty, který sis na Židy vymyslel kdejaké soužení, neujdeš rukám Božím!“

Další z vyznavačských příběhů 2. knihy Makabejské. Příběh 7 bratří-mučedníků a jejich matky je důležitý nejen svým svědectvím o věrnosti víře, ale také vírou ve vzkříšení mrtvých. Tato víra se v Izraeli objevuje jako jasné přesvědčení ve 2. století př. n. l., v době kdy Židé zápasili o svou víru a identitu v konfrontaci s antickou nábožensko-politickou a kulturní tradicí, kterou reprezentovali právě následníci Alexandra Velikého, kteří se stali pány Palestiny i dalších území. V ostatních oblastech nenaráželi na takový odpor, protože východní božstva se dala integrovat do antického pantheonu. Židé se svým výlučným monoteismem, vírou v jediného Pána a Stvořitele světa, jenž není přístupný lidským smyslům, se vymykali. Jejich víra nebyla slučitelná s kultem mnoha bohů.

Matka, o níž je řeč v příběhu, mi připomíná Čapkovu Matku. Život je nejcennější hodnotový statek, ale není nejcennější hodnotou. Proto jej lze v případě nutnosti obětovat právě ve prospěch hodnot. Život je třeba chránit, rozvíjet, vážit si ho, ale je možné se ho dobrovolně vzdát, obětovat ho, jestliže je ohroženo ještě něco ještě cennějšího, jako je láska, pravda, víra …. Vždycky je ovšem třeba dobře zvážit, zda taková oběť je skutečně nezbytná, zda je na místě. S životem se nesmí hazardovat.

Lk 19,11-28

Ježíš byl blízko Jeruzaléma a (lidé) mysleli, že se Boží království musí ihned objevit; pověděl jim (toto) podobenství. „Jeden urozený člověk odcházel do daleké země, aby převzal královskou důstojnost a pak aby se vrátil. Zavolal si deset svých služebníků, svěřil jim deset hřiven a řekl jim: `Hospodařte s nimi, dokud se nevrátím.' Ale jeho občané ho nenáviděli; poslali proto za ním poselstvo se vzkazem: `Nechceme toho člověka za krále!' On se však vrátil s královskou hodností a nařídil předvolat k sobě ty služebníky, kterým svěřil peníze, aby zjistil, kolik kdo vyzískal. Přišel první a řekl: `Pane, tvoje hřivna vyzískala deset hřiven.' Řekl mu: `Správně, dobrý služebníku! Že jsi byl věrný v maličkosti, budeš mít pod mocí deset měst.' Přišel druhý a řekl: `Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.' Odpověděl mu: `A ty budeš mít pod sebou pět měst.' Další přišel a řekl: `Pane, tady je tvoje hřivna; měl jsem ji uloženou v šátku. Bál jsem se tě, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, sklízíš, co jsi nezasel.' On mu na to řekl: `Špatný služebníku! Z tvých vlastních slov tě budu soudit. Věděl jsi, že jsem přísný člověk: beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel? Proč jsi tedy neuložil moje peníze do směnárny? A já, až bych přišel, vyzvedl bych je i s úrokem.' Těm, kdo stáli okolo, řekl: `Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!' Namítli mu: `Pane, ten má už deset hřiven.' `Říkám vám: Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Ale ty moje nepřátele, kteří mě nechtěli za svého krále, přiveďte sem a přede mnou je pobijte!'„ Po těch řečech šel dál, vzhůru do Jeruzaléma.

Jinou verzi tohoto podobenství známe z Matoušova evangelia. Lukáš však toto podobenství klade do jiného kontextu. V Matoušově evangeliu dostávají služebníci počet hřiven podle svých schopností – a jsou jen tři. Zde jde o deset služebníků a všichni dostanou stejný obnos. Navíc to podobenství zde Ježíš vypráví v souvislosti s neadekvátním očekáváním změny poměrů lidí kolem sebe. Jde o relativně dramatický příběh, kdy onen urozený člověk je nenáviděn od svých spoluobčanů, proto odcestuje, ale vrátí se po čase s královskou hodností (narážka na historické poměry za Herodova syna Archelaa po smrti Heroda Velikého). Kontext je tedy veskrze politický. Oni dva úspěšní služebníci, kteří se nemohli dobrat tak velikého výnosu jinak než nekalými praktikami, jsou odměněni světskou správou. Ten poslední, který se nesnažil ani v dobrém ani ve zlém (ani nešidil ostatní, aby získal majetek, ale ani neriskoval v podnikání, aby neutržil ztrátu), je pokárán a zbaven majetku, ale nic víc se mu – na rozdíl od líčení Matoušova evangelia – nestane. Co se stalo s těmi zbylými sedmi, se už z podobenství nedozvídáme. Král dá dokonce nakonec zlikvidovat ty, kteří stáli proti němu. Zcela jistě není obrazem Božím, spíše poukazem na skutečnou povahu politické moci. Podobenství lze číst především jako varování před nereálnými očekáváními: Boží království je sice mezi námi a v nás, ale politická moc, která se prosazuje v pozemské realitě, je či má tendenci být mocí uzurpační a je třeba být vůči ní ostražitý.

Člověk musí plnit své povinnosti a o pozemskou realitu se starat (nebýt jako ten ustrašený služebník, který se nakonec ukázal po všech stránkách jako nepoužitelný), ale zároveň si vůči politické moci musí uchovat zdravý odstup a nezaměňovat ji s Božím královstvím. Ono pravidlo „Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“ tu vyznívá jako konstatace až kritika syrové reality ve smyslu, že bohatí a mocní bohatnou a chudí a bezvýznamní chudnou. Ježíš v Lukášově podání varuje před tendencí ztotožnit stát a Boží království. To platí i pro církev – ani ona nesmí ztotožňovat své poslání s politikou státu.