21. 11. 2021 – 34. neděle během roku, slavnost Ježíše Krista krále

Dan 7,13-14

Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Kniha Daniel uvádí na scénu v rámci starozákonních textů poprvé tajemnou postavu Syna člověka. O synu člověka mluví sice již prorocká kniha Ezechiel, ale tam je toto oslovení míněno ve smyslu člověk, lidský syn. Zde jde o postavu, která je součástí Božího světa (symbolizovaného starcem velikého věku, někdy také Věkovitého) a má soudcovskou a vladařskou moc. Tyto atributy byly přeneseny na postavu Ježíše Krista, jehož častým titulem v evangeliích je právě Syn člověka. Jde o titul, který nejspíš Ježíš sám o sobě používal, na rozdíl do jiných, kterými je v knihách Nového zákona titulován (Pán, Mesiáš, Syn Boží, syn Davidův, Spasitel…).

Zj 1,5-8

Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil našich hříchů a udělal z nás královský (národ) a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen. Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen. Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.

Kniha Zjevení navazuje na prorocké vize zejména knih Daniel, Zachariáš, Ezechiel, Izajáš. V této vstupní části autor evokuje postavu Syna člověka z knihy Daniel, ale i Zachariáš (narážka na vidění probodeného). Ježíšovi náleží vladařská moc a díky za to, že ze svých následovníků učinil královské kněžstvo (narážka na Ex), které v nové důstojnosti slouží jedinému a pravému Bohu. Ten je začátek i konec, alfa i omega. Pro Knihu Zjevení je typické, že atributy, které patří Bohu, jako zde alfa a omega, jsou v rámci knihy přenášeny i na Ježíše Krista. V řečtině ve skutečnosti není „který přijde“, nýbrž „přicházející“, tedy ten, který tu byl a je od pradávna (což je svým způsobem opět narážka na Boží jméno z Ex 3 – v řečtině poněkud zvláštně doslova: „ ten jsoucí, ten, který byl, ten přicházející, ten vševládný).

Jan 18,33b-37

Pilát řekl Ježíšovi: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Debata mezi Ježíšem a Pilátem je klasickou ukázkou janovského stylu a teologie. Jde v ní o království, které Pilát nemůže chápat jinak než jako pozemské panování, politickou moc, zatímco Ježíš však mluví o skutečnosti eschatologické, která se v osobě Ježíšově prolomila do pozemského světa. Ježíš je svědkem a nositelem onoho věčného království, jehož zvěstování je zvěstováním základní pravdy pro svět. Člověk je povolán do společenství s Bohem, které v plnosti nabízí Ježíš. Každý, kdo je otevřený vůči Bohu, naslouchá tomu, co Ježíš zvěstuje, má pro to otevřený sluch i srdce.

Ježíšovo poselství je možné zaslechnout, naslouchat mu, jestliže člověk zůstává otevřený, nezavře se sám v sobě, ve své pravdě, ve své soběstačnosti, ve své sebestřednosti a ve svém egoismu. To znamená „být z pravdy“.